Ze Skalska údolím k Jizere a na Dražice 24.5. - 26.5.2002

Sepsal: Jóžin

Zde najdete příslušné zvadlo.

Pátek 24.5.2002

Jelikož Klokan trpí neodolatelnou touhou ukázat své plíce doktorovi (který o ně nestojí a tak tam raději není), přijíždí do Prahy již ve čtvrtek. Z tohoto důvodu ho tedy v pátek slabě po 15:00 mohu popadnout a vyrazit s ním na 210-ku, která nás dopraví do Čakovic.
Na Čakovickém nádraží si kupujeme jízdenky a zatímco konzumujeme luncheon meat coby drobnou svačinku, volá mi Mariána, aby mi oznámila, že z důvodů udržení své tradice pozdních příjezdů, zajistila zpoždění mezinárodního rychlíku Bečva, a proto jí na hlavním nádraží ujel vlak, a tudíž dorazí do Skalska později. Já s Klokanem tedy nasedám do vlaku, který nás dopraví do Všetat (v něm se nás průvodčí snaží přesvědčit o opravě asi 1 km zrušené tratě Chotětov - Skalsko; samozřejmě to je blbost), tam do dalšího do Mělníka a konečně do vlaku směr Mladá Boleslav, který je zpočátku vcelku plný, ale rychle se vyprázdňuje, takže když ho ve Skalsku opouštíme, zbývá v našem vagóně jediná osoba...

Z nádraží tedy míříme k hospodě po cestě, ze které je krásný výhled na vypuštěné koupaliště - ještě že se za posledních pár dní výrazně ochladilo... V hospodě usedáme na zahrádku, kde čekáme na Mariánu popíjejíce Podkováně a ochutnávající místní (dobrý) bramborák. Krátce po jejím příchodu se pak přesouváme dovnitř, kde popíjíme a pojídáme ještě dlouho do noci. Pak pod vedením udatného Klokana míříme k převisu, pod kterým jsme spali již minule. Kupodivu ho nalézáme a tak se pod ním kolem první hodiny ranní ukládáme k spánku....


Sobota 25.5.2002

Vstáváme celkem pozdě - první Mariána, která běhá s foťákem po okolí a fotí bůh-ví-co (je to šmírák). Pak rozdělává oheň, na kterém úspěšně připálíme těstoviny, které po přidání leča a jakéhosi Klokaního pseudomasa zkonzumujeme. Sbalíme se a slabě po 13:00 vyrážíme....

Vracíme se k bývalé železniční trati, zpočátku se jí kvůli zarostlosti vyhýbáme a míříme podél ní na jihovýchod k Jizeře. O kus dál se necháváme zmást cestou v místě bývalé trati, která po chvíli mizí a zanechává nás mezi kolejemi, kopřivami, malinami a jinými železničními rostlinami:-) Tímto strašným terénem se prodereme až k Podkováňskému pivovaru, který je ovšem neprůchozí, a tak ho obcházíme. Kousek za ním si dáváme přestávku a pak pokračujeme v započatém směru - ovšem tentokrát po silnici - do Dolního Cetna. Tam přecházíme přes most a vcelku bez problémů nalézáme opět zbytky železniční tratě, na které si chceme udělat společné foto. Nicméně koleje v těchto místech jsou již vytrhány, proto po trati kousek pokračujeme, ale protože se nám nechce brodit se kopřívami, vzdáváme to a vracíme se zpět do vesnice.

Tam za vhodné místo ke společnému fotu vybereme mírně rozpadlý bývalý železniční most přes silnici. Most sestává ze dvou zachovalých silných železných traverz a řady tlustých trámů na nich. Když je všechno připraveno, zjišťujeme, že Klokan je pěkný stašpytel (snad ještě horší než Medvěd v Americe), a že není ochoten na most vlézt - zřejmě se domnívá, že je težší než lokomotiva. Vyfotím se na něm tedy alespoň já s Mariánou a společné foto vyrábí suše pod mostem Mariána...

Pak pokračujeme po silnici do Strenic, kde dáváme pozdní oběd. Odtud pak kolem oploceného rybníka (asi aby neutekly ryby:-)) míříme k místu, o němž se domnívám, že by tam měly stát sporé pozůstatky hradu Malkov. Těsně před ním ale narážíme na vysoký a vcelku kvalitně provedený plot obory. Zajímalo by mne, co v ní chovají, že mají tak kvalitní plot... Po chvíli kolektivně vyrazíme podél plotu nahoru a po pár metrech za jakousi pískovcovou hranou spatřujeme zbytky jakýchsi zdí, plot vede příkopem vedle valu, o kus výše je vidět ještě další valy. Klokan ještě mimo oboru nalézá jakési zuby, které se rozhodneme věnovat Medvědovi, aby nebyl bezzubý:-) Přelézáme tedy plot do obory, Klokan si pro zvýšení své sexuální přítažlivosti při tom trhá sukni. Přes veškerou snahu se mi však nepodaří ztotožnit Sedláčkův plán s realitou a ony zbytky stavby jsou silně rozpadlé (podivný mizerný kámen, dost tenké zdi) a ani náhodou neodpovídají půdorysně plánu (jde o jakýsi obdélník s delší stranou rovnoběžnou s příkopem). (Čert ví, co jsme to vlastně našli - mohly by to možná být zbytky tvrze Čejky.) Vracíme se tedy zpět na původní stranu obory, bereme batohy a vyrážíme v původním směru k Jizeře.

V Krnsku vyplácáme fůru fotek na pěkný vysoký železniční most (přes naše boční údolí, ne přes Jizeru), pak přejdeme silniční most přes Jizeru (toho už se Klokan kupodivu nebojí) a vcelku bez problémů vylézáme ke zbytkům hradu Starý Stránov. Do dnešní doby z něj zůstaly v podstatě jen zbytky 3 stěn budovy paláce, ke kterým jsou přistavěny novodobé domky, a terénní pozůstatky. Chvíli tam odpočíváme a pak se vracíme zpět dolů na červenou značku, po které ujdeme asi 2 kilometry, a zapadneme do lesa. Neschopni překonat vrozenou lenost se rozkládáme hned na okraji a vaříme k večeři Mariáninu pseudogulášovku s těstovinami. Mariána si staví bizarní přístřešek z mé celty a já s Klokanem o něco později stavíme tropiko, neb začíná pršet. Ale prší málo a les je vcelku hustý, takže to Klokanovi s Mariánou nebrání hrát na kytaru. Kolem půlnoci jdeme spát....


Neděle 26.5.2002

Ráno vstává jako první Mariána, pravděpodobně proto, že již nemůže vydržet se svou pravou rukou ve spacáku, a rozdělává oheň. Já s Klokanem po chvíli také vstáváme, já doupravuji vločky k snídani a pak je všichni kolektivně sežereme, ač Mariána zase remcá. Zjišťuji, že Mariána si pro svůj příbytek vybrala asi jediné místo v lese, kde doopravdy pršelo...

Po sbalení se pokoušíme trefit červenou značku, v důsledku čehož se pěkně motáme po louce v čemsi připomínajícím motokrosové dráhy... Jelikož nás mokrá louka moc neláká, vracíme se tam, kde jsme červenou včera opustili a pokračujeme po ní k jihu. Mariána zkouší něco málo zahrát za chůze na kytaru, ale po necelé jedné písničce to vzdává pod záminkou zadýchanosti. V Podhrušově překonáváme most a po druhém břehu Jizery se pomalu táhneme k Horkám nad Jizerou, kde si prohlížíme zjevně nefunkční železniční vlečku a poměrně ošklivý jez. Kolem slepých ramen Jizery a suchého a hnusného jezu v Dražicích míříme na Dražický hrad.

Cestou ovšem začíná pršet, a tak na hradě trávíme delší dobu schováni pod jedním obloukem (Klokan napasován do jakéhosi výklenku) čekajíce na lepší podmínky k fotografování. Těch se ale nedočkáme, proto nakonec fotíme v dešti jak zbytky paláce, tak i obvodové zdi, a opouštíme hrad s vidinou suché hospody ve Zdětíně. Hospoda ve Zdětíně nás sice sympaticky vítá cedulí Podkováně, ale otvírá až za 15 minut a nevaří, a tak se přemisťujeme o kus dál do jakéhosi křížence hospody s cukrárnou. Mají zde vcelku zajímavou nabídku jídla a o poznání méně zajímavou nabídku hnusně nabublaného Gambrinusu. Mariána si dává (prý výborné) matesy a po chvíli se zvedáme, abychom stihli vlak.

Na nádraží Zdětín u Chotětova dorážíme kolem funkčně vypadající železniční vlečky z Benátek n.J. asi čtvrt hodiny před odjezdem vlaku. Je zde kupodivu otevřená výdejna jízdenek a v ní neschopný železničář - mě jízdenku do Čakovic ještě zvládne vydat (byť je špatně vypsaná), ale u Mariániny jízdenky do Plzně okamžitě uznává, že je nad jeho schopnosti, a vybízí nás, ať jdeme za ním dovnitř a vypíšeme si jízdenku sami. Hledám tedy kilometry a vypisuji jízdenky Mariáně i Klokanovi, zatímco Mariána hledá v ceníku. Ještě si je sami orazítkujeme místním razítkem, železničář na ně něco málo dopíše a je to. Všechno s přehledem stíháme, Mariána stíhá i zapomenout svůj chleba a sýr v čekárně. Nasedáme tedy do vlaku, který nás doveze do Prahy, a tam se rozcházíme....

Pozn.: Z tohoto čundru jsem si odvezl rekordních 10 klíšťat:-(



Zpět na hlavní stránku cancáku.
Vytvořeno 26.-28.5.2002