Ledové Kokořínsko aneb ze Mšena do Liběchova 24. - 26.1.2003

Sepsal: Jóžin


Původně se mělo jet do Ameriky (zvadlo), ovšem pouze za předpokladu, že se sejdou alespoň 4 jedinci. Jelikož jsou všichni shnilí (včetně Medvěda, který původně sliboval, že pojede), tuto podmínku se nepodařilo splnit, a tak byla další výprava do Ameriky o rok odložena. Rozhodli jsme se jet na Kokořínsko a vzít s sebou Důchodce. Nicméně den před akcí umírá můj pražský dědeček, takže Důchodci taky nejedou. Takže zůstávám sám napospas Klokanovi...


Pátek 24.1.2003

Tentokrát vyjímečně zvládám z koleje vyrazit včas, v pohodě dojíždím 210-tkou do Čakovic, tam posléze nasedám do zpožděného vlaku, v Neratovicích příbírám Klokana a za pomoci dalších dvou vlaků se dostáváme přes Mělník do Mšena.

Ve Mšeně jdeme už najisto do Obecníku. Zjišťujeme, že Podkováň za 9 Kč je zde standartní stav, takže před cestou do skal doplňujeme zásoby vitamínu B. Po chvíli si k nám přisedávají dva trempové, od kterých se dozvídáme řadu zajímavých věcí - například, že Děda od Stříbrného Orla má prý dlouhé prsty. Kolem 20:30 hospodu opouštíme a vyrážíme směr některý z minule objevených převisů.

A hned na konci Mšena to začíná. Cesta je pokryta v podstatě celistvou vrstvou silně kluzkého ledu, takže je bezpečnější, jít kolem lesem. Po zelené tedy vyrážíme do Boudecké rokle (zvlášť sestup do té rokle je zajímavý - Hejkal by to určitě sjel po své hrudi, já si tam jenom párkrát sednul), kde bez problému nalézáme oba převisy. Nakonec se rozhodneme pro ten dál od cesty, a tak se ukládáme do hluboké vrstvy suchého listí. Bohužel je to tu dost z kopce - příště půjdeme asi do toho druhého.


Sobota 25.1.2003

Vstáváme asi celkem pozdě, protože po uvaření rýže s čímsi a sbalení je skoro 12:30. Pokračujeme opět Boudeckou roklí dolů do Vojtěchova - všechny cesty jsou samozřejmě stále ledové. Těsně před ním Klokan nezvládá led a tříská kytarou o zem. Kromě toho si zvládá ještě narazit pravé koleno. Z Vojtěchova vyrážíme na Jestřebické pokličky - cesta k nim je také samý led, naštěstí tam lezeme bez batohů.

Pak pokračujeme do Jestřebic - cestu zpestřuji pro změnu já - v jednom místě také nezvládám udržet rovnováhu, a tak odhazuji kytaru v dál a narážím si pro změnu pravé koleno. Ve vsi míjíme první hospodu s Budvarem, ale u druhé s Krušovicemi již podléhám Klokanovu nátlaku a jdeme na jedno. Já si dávám dvanáctku a konstatuji, že podkováňská desítka byla o dost lepší. Po žluté značce míříme na Kostelíček - je to ne zrovna nejhezčí "polojeskyně", ale zjevně se tu často spí. Odtud pak Šemanovickým dolem směr Klemperka.

Když dojdeme k odbočce na Březinku (tamnější hospoda tu má prostě šipku), konstatuji, že za chvíli bude tma a dál už je údolí moc obydlené, a tak jdeme hledat místo na spaní. Klokan posléze nachází 2 nízké převisy, mezi kterými je ohniště - asi 5 metrů nad úrovní údolí schované za průrvou ve skále. Tam se tedy ukládáme. V průběhu sbírání dřeva nacházíme o kousek dál přímo v údolí další 2 převisy - vysokokapacitní, ale nepříliš zašité.

K večeři vaříme čočku a dokonce do ní smažíme cibulku a jako moučníček si dáváme ještě grog. Ohniště není zcela ideálně umístěno, dá se u něj sedět jen ze 2 stran - z malého převisu a od údolí - na kraj druhého převisu totiž zatéká roztátý sníh shora. Klokana posléze ukecám, aby přece jen něco zahrál, když už se s tou kytarou táhneme a mlátíme jí o všechno možné. Hospodu v Březince vynecháváme a jdeme spát.


Neděle 26.1.2003

Jelikož do Liběchova je to celkem daleko, ráno vstáváme neobvykle brzy - něco po osmé. Sbíráme dřevo, ohříváme zbytky večerní krmě a balíme. Před cestou se ještě posilňujeme bílým rybízem v rumu a kolem 10:30 vyrážíme směr Liběchov.

Již o malý kousek dál začínají v údolí chaty, takže jsme místo na spaní vybrali asi opravdu dobře. Do jeskyně Klemperka se leze po krátkém žebříku. Nahoře je několik "převisů" a dvě vytesané místnosti. Ta spodní je přes zimu zavřená mříží - kvůli netopýrům. Spát by se tu dalo, nebýt těch chatek naproti.

Ledovou cestu Truskavenským a Zimořským dolem si opět zpestřujeme padáním - dnes padá vždy ten, kdo nenese kytaru. Opravdu si nezvládám představit, že by tu s námi byla velká Jitka. Je to tu stále ještě dost skalnaté, ale převisy by asi byly vidět od cesty. Ze Zimoře do Želíz jdeme ze značné části po silnici, neboť ta kupodivu neklouže. V Želízech objevujeme hospodu se Staropramenem, kde inzerují, že mají domácí rohlíky, ale nezastavujeme se a mírnou oklikou lezeme na Čertovy hlavy. Klokanovi se to tu tak líbí, že jim tu neopomene nechat klokanec.

Po společné fotce (ne u toho klokance) pokračujeme po modré na Klácelku - aby jim to tu lidi neničili, mají tu vše zamřížované. My tedy podlézáme mříž a prohlížíme si řadu reliéfů vytesaných do pískovce. Vlastní jeskyně je dost malá (ale je v ní výzdoba nejbohatší). Cestou zpět zjišťujeme, že dveře v mříži nebyly zavřené a že jsme tedy nemuseli podlézat.

Odtud nás značka dovede již do Liběchova, kde si v nevytopené hospodě na návsi dáváme předraženého a mizerně natočeného Březňáka (mají tu i plzeňské patoky). Autobusem pak odjíždíme ku Praze, kde se rozcházíme...



Zpět na hlavní stránku cancáku.
Vytvořeno 29.1.2003