Výprava na místo, kde zemřela Peggy (20.6. - 22.6.2003)

Sepsal: Klokan Doplnil: Jóžin
Zde najdete příslušné zvadlo.

Na tuto výpravu jsem si dala za úkol vyrobit pamětní desku. Vzhledem k nedostatku času jsem to ale nechala na poslední chvíli. Od kolešovického truhláře jsem sehnala dosti bytelnou dubovou desku, v drogerii zakoupila lak pro venkovní nátěry a chtěla se pustit do práce, ale, jak už to bývá, vypalovačka do dřeva zakoupená před mnoha lety teď, když jsem pro ni konečně našla využití, nebyla k nalezení. Nezbylo mi, než si zapůjčit alespoň pájku... Přežila to a já také.

Pátek 20.6.2003

Desku čekalo ještě lakování, takže celé páteční dopoledne prožila střídavě v sušárně a na desce stolu, kde jsem ji šimrala štětcem ^*1. Podařilo se mi docílit několika vrstev laku i toho, že to nelepilo. Dokonce se mi vešla i do batohu, takže cesta nebyla tak hrozná vzhledem k původnímu předpokladu (nicméně se to prkno dost proneslo :-))

Ve vlaku mi to pěkně utíkalo. Měla jsem na klíně učebnici chemie a s přesvědčením, že se na to třeba časem podívám, jsem s trojicí nějakých chlapů kolem 30-ti let hrála karty, a to až do Českých Budějovic... Tam mě čekala superjízda budějovickou městskou hromadnou dopravou do Českého Vrbného, odkud jsem pěšky pokračovala přes celou ves k jezu a cvičnému kanálu na řece Vltavě, kde mají kanoisté i tábořiště, na kterém jsme chtěli přespat. Cvičný kanál jsem si nechtěně celý obešla (stačilo jen přejít most), neboť jsem se neřídila rozumem, ale instrukčními cedulemi, nicméně v konečném důsledku se mi tato zkušenost hodila kvůli navigaci vozidla s loděmi, důchodci a mým nejdražším Jóžinem. ^*2

Po šťastném shledání jsme zašli na jedno či dvě ^*3 (kdo si to má pamatovat) a mně můj milý skorotchán (promiň, Alešku :-)) koupil jahodového jupíka v kojenecké lahvi. Pak jsme šli postavit svá obydlí a mezitím dorazila Škrdlata - Pavel a kulatá Jitka (čočkofazole, jak ji pojmenoval její vlastní manžel). Chvíli na to volal Martin - syn velké Jitky - že je na druhé straně řeky a jestli by ho maminka na kanoi nepřevezla... Takže už chyběly jen Hobit a Artemis, která dorazila hladová a po tmě, ale jelikož bylo po večeři, tak na ní zbyly jen ředkvičky a kedlubny.

^*1 To jsou mi pracovní aktivity...
^*2 Tentokrát jízda Škodovkou opravdu stála za to. Foukal silný boční vítr a se dvěma loděmi na střeše to bylo opravdu výživné. Navíc, asi aby nás Škodovka potěšila, se na skoro stejném místě jako minule (tedy na konci příbramské dálnice) udělala ... totiž uvařila. A protože jí ani toto nestačilo, ke konci cesty na nás občas prskala - a chcípala, když chvilku nebyla pod plynem.
^*3 Samson.

Sobota 21.6.2003

S Hobitem jsme měli sraz až druhý den. Z tohoto důvodu si Pavel nechal u pasu zapnutý mobil a ve chvíli, kdy jsme pokládali loď na vodu, k údivu všech svlékl košili a skočil pod jez. Mobil už se asi nemohl dočkat a chtěl být ve vodě první :-) Pak se skoro celý den sušil na okénku v autě, kde mohlo být něco kolem 60 °C.

Vyjížděli jsme v sestavě Škrdlata - Hydra, Důchodci - Kuňka, Klokan s Artemis - nafukovadlo. Artemis už několik let nekormidlovala, takže to stálo za to (tak hrozný to zase nebylo). Jožka s Martinem jeli autem do Hluboké nad Vltavou, kde na nás čekali. Dle hesla: "Až uvidíte most, zastavte!", jsme zastavili, vytáhli lodě a prohlédli dvě hospody. U té první stála Jožkova škodovka, ale hospoda vypadala silně zavřeně; ta druhá zase moc nóbl. Nakonec jsme kluky našli pomocí telefonátu (bez mobila ani ránu) na nám doposud utajované zahrádce toho nóbl podniku. Měli tam hezkou houpačku a dobrou zelenou limonádu. ^*1

Hobit dorazil dost pozdě, ale omlouvala ho jeho láska k prasatům, která obětavě krmí, takže přijel rovnou z práce. Odtud jsme vyrazili na místo, kde zemřela Peggy. Teď už to bylo zajímavější - lodě byly tři a lidí devět. porcelány jsme rozmístili poctivě, aby si to každý užil. Na Kuňce jeli: kormidlo velká Jitka, háček Hobit a na porcelánu se flákal Aleš, který musel ležet v jedné poloze na zádech a nesměl se pohnout, aby se nevyklopili (taky si pěkně spálil břicho). Na těžkotonážním nafukovadle jako kormidelník Martin, háček Pavel a uprostřed na barelu seděla zátěž v podobě Artemis. Vzhledem k pomalosti vozidla a velké fyzické námaze při donucování ledoborce k plavbě jsme se smilovali a přijmuli Artemis na naši loď, kde kormidloval Jožin, na háčku jsem makala já a těhotná Jituška vyvažovala loď. Nejsme moc zvyklí jezdit bez zavazadel a teď jsme měli hned dvě ;-) ^*2

Ono místo poznali všichni, kteří byli před pěti lety přítomni tragedii, bez jakýchkoliv dohadů. Takové věci se vryjí do paměti asi dost hluboko, ale mně to nepřísluší posuzovat, neboť patřím mezi ty šťastné, kteří nic podobného ještě nezažili. Na místě, kde tenkrát kotvili, nyní seděli rybáři, takže jsme přistáli z druhé strany, abychom se nezamotali do vlasců. Těžká deska se vezla v Kuňce a hřebíky s kladivem také. Jožka měl nejdříve nápad zatlouci desku kamenem, ale poté, co ji uviděl a hlavně ty hřebíky (dvoustovky, lepší jsme doma neměli), uznal, že kladivo nebyl zas tak špatný nápad.^*3

Původně jsem si místo tragedie představovala jinak. Travnatá plošinka přilepená k vysokému břehu mě překvapila. Ostatní však byli překvapeni mnohem více, neboť přesně na místě, kde na Peggy spadl v noci 2.8.1998 při vichřici strom, měli rybáři postavenou ministavbu z proutí, která pravděpodobně sloužila jako konstrukce pro plachtu... Nad tímto místem se tyčil krásný buk, který jsme určili jako "podstavec" pro naši pamětní desku. Ve chvíli, kdy první hřebík zajížděl do zdravé kůry, mi bylo toho stromu líto - po zbytek svého života ponese trest za jiný strom. Avšak vzhledem k erozi půdy a loňským rozsáhlým povodním jsme dospěli k názoru, že jeho dny jsou sečteny a nebude to trvat dlouho, a on se i se svou smutnou vzpomínkou a naší pamětní deskou ponoří do hlubokých vod Vltavy. Hřebíkům se do zdravého stromu moc nechtělo, ale silná Martinova ruka tento odpor překonala.^*4 Jen rybáři z nás byli kapku nervózní. Pak jsme si přečetli Artemisin dopis na rozloučenou a připevnili ho nad desku. První déšť ho jistě zničil, ale na tom zas tak moc nezáleželo. Nakonec jsme udělali společné foto, v myšlenkách se rozloučili s Peggy a vyrazili na zpáteční cestu. Tentokrát proti proudu, což se poznalo jen na ledoborci, jehož obyvatelé se dosti nadřeli.

Hospoda u mostu už byla otevřena , takže jsme se tam hned uvelebili a zaháněli žízeň a někteří i hlad. Já povinně abstinovala, neboť mě čekala jízda autem do Tábora na vodácké tábořiště na Lužnici. Autem jsem jela s Jožkou, který mi dělal navigátora a se všemi zavazadly a loděmi. Ostatní, kromě Hobita ^*5, za námi dojeli vlakem. Tábořiště po povodních vypadalo jinak - alej plná uschlých trěšní, zbytky základů chatek a částečně zrekonstruované sociální zařízení. Jožka vařil večeři ^*6 a já mu při tom chtěla zahrát na kytaru. Ve chvíli, kdy jsem z futrálu vysypala kobylku, struny, a pak to ostatní, mi došlo, že přehřáté auto jí opravdu nesvědčilo. Nakonec jsme část večera hráli fotbal s míčem, který jsme kdysi našli také na nějaké řece, a část házenou ^*7 s Jožkovým nafukovacím míčem. Nutno podotknout, že druhá hra měla větší úspěch a 100% účast.

^*1 A taky jim došel Samson, takže jsme museli pít hnusnou břečku z Plzně.
^*2 Supr věta.
^*3 Chtělo to palici. Klokan je prostě hroznej megaloman (ona deska byla asi 7 cm tlustá).
^*4 Jen částečně. Dvoustovku hřebík do středu zdravého stromu nezatlučeš...
^*5 Hobit se šel vyspat ke svým prasatům.
^*6 Dřevo jsme si samozřejmě přivezli - v centru Tábora ho moc není:-)
^*7 Spíš odbíjenou.

Neděle 22.6.2003

Ráno se Škrdlata rozloučila a odjela za svým potomstvem. My ostatní vyrazili loďmo po Lužnici. Nejprve se však Jožka snažil rozšlápnout hřebík, ale naštěstí se mu to nepodařilo, neboť jeho silně rozpadlé boty (v dnešní době už neexistují) měly právě jen kvalitní podrážku a k ní jen pár body přichycené to ostatní.

Lužnice měla málo vody, moc netekla, ale aspoň jsme se krásně vykoupali. Hlavně já s Alešem. Končili jsme na jezu ve ... (napadá mě akorát Slaník) ^*1 docela dobrým obědem ^*2. Martin s Jitkou, Artemis a Jožkou jeli vlakem ^*3 směr Tábor k autu a já s Aleškem jsme strávili celé odpoledne koupáním a sluněním nad jezem. Mimo to jsme samozřejmě umyli lodě a vysušili nafukovadlo. Mezitím Jožka zanechal ostaní svému osudu (jeli domů vlakem) a dojel za námi autem. Naložili jsme lodě, já si sbalila svých pár tun švestek (v Praze už na takové věci není čas - stíhat cokoliv, co by mě dovezlo někam poblíž naší díry...) a vyjeli jsme směr Praha.

Po cestě mě zaujala trojice dívek postávající u silnice a prodávající ne svá těla, ale borůvky! V Praze mě vysadili u benzínky s tím, že budu mít lepší dojít někam na městskou, neboť proplést se autem v neděli navečer není zrovna jednoduché. Od obsluhy benzínky jsem zjistila, že tam odtud vede taková malá pěšinka na autobus, který mě doveze ke stanici metra Českobudějovická . Tam jsem pak přesedla na metro a za chvilku vylezla na Florenci. O pět minut mi ujel jeden z autobusů, ale další jel až za půl hodiny, tak jsem si stihla aspoň koupit párek v rohlíku.

Pan řidič se na mě asi snažil zapůsobit, takže mě přesvědčoval o tom, že v Hořesedlích nemá zastávku, ale že mi tam zastaví. Z jízdního řádu jsem věděla, že je to kapánek jinak, ale řekla jsem mu jen, že je moc hodnej a myslela si svý. Domů jsem dorazila kolem třičtvrtě na jedenáct.

^*1 Ř.km. 27,3 Bejšovcův mlýn. Cestou jsme se ještě stavěli na pivko na Harrachovce.
^*2 V Lužničance - byl to tuším nějaký guláš zapíjený Lobkowiczem.
^*3 ...a vlak měl asi 5 minut zpoždění, z čehož měla Jitka málem infarkt:-)
^*4 Škodovka se po cestě rozhodla, že bude chcípat pokaždé, když podržím spojku déle než na rychlé přeřazení. Což bylo výživné zvláště v pražské zácpě.

Zpět na hlavní stránku cancáku. Vytvořeno 23.7.- 19.8.2003 Upraveno a doplněno 1.2.2004