Štědrá - Žlutice - Bochov 4.4. - 6.4.2003

Sepsal: Jóžin

Zde najdete příslušné zvadlo.

Pátek 4.4.2003

Po hodně dlouhé době jsem před tímto čundrem kanadám nakrémoval i jazyk. V důsledku toho jsem ovšem vyndal tkaničky, které v rozhodující okamžik nenalézám, a tak nakrémované kanady zanechávám v Praze a vyrážím v botaskách... Máme přece jaro! (Tedy alespoň minulý týden to tak vypadalo.) Na zastávce 112-ky se setkávám s Tonnym alias Smädným mnichem, který s námi tentokrát vyráží prvně. Ve snaze na nás zapůsobit svou otužilostí vyráží rovnou v sandálech. Že by bylo už léto?

Vlak směr Rakovník zvládá na šesti kilometrech do Dejvic nabrat 30 min zpoždění, což ovšem nestačí k tomu, aby nám ujel vlak směr Bečov nad Teplou, ve kterém už pózuje Klokan. V Blatně se k nám připojuje MadMax. Ve Žluticích opouštíme vlak, který si zde dává asi půlhodinovou bezpečnostní přestávku, a jdeme doplnit zásoby tekutin do přilehlé putiky. Ta se vyznačuje poměrně hnusnou dvanáctkou Gambrinus.

Zanedlouho se tedy vracíme zpět do vlaku a po dlouhých dvou stanicích vysedáme ve Štědré. Nikoliv však na nádraží, ale před hospodou. Vlak si zde totiž zastavil, aby si přehodil výhybku, a zabezpečovací systém dveří nebyl dost kvalitní na MadMaxovo zacházení. Ač nás hospoda láká cedulí Chodovaru, míříme nejdřív do vsi nalézt chabé zbytky tamnějšího hradu. Samozřejmě, místní netuší, že by tam něco takového mohli mít, a tak není snadné se k němu doptat. (V hospodě pak někdo zjišťuje, že tomu domorodci říkají snad "Skalky".) Nicméně s nápovědou získanou v místní kapličce opravdu hrad objevujeme. Do dnešních dob z něj zbyly jen příkopy, na prohlídku kterých se později vydáváme s jejich majitelkou, respektive s osobou, která vlastní zahradu v jižním z nich. (Mimochodem, všechna udávaná čísla popisná se opravdu nachází u hradu.)

Po "kulturním zážitku" se tedy vracíme zpět do hospody u nádraží. Tam se skoro nevejdeme, je tak plná zřejmě proto, že široko daleko nejsou skoro žádné baráky... Naše drobná ochutnávka Chodovaru zde končí nedlouho po setmění. Pak vyrážíme zpočátku po silnici a (po krátké odbočce k hromadě hnoje) posléze po kolejích směr železniční zastávka Borek u Žlutic. Až těsně před ní trať opouštíme, přelézáme potok a šplháme všelikým trním nahoru (kdybychom se byli bývali trochu vrátili a vylezli přímo na hradní kopec...). Nemaje jediný rozumný světelný zdroj - tedy za pomoci svíce, zapalovače a Klokaní skoro nesvítící baterky - je to opravdu příjemná cesta.

Nahoře se pak po několikerém zorientování pomocí GPSky trefujeme ku Štědrému hrádku. Posléze dorážíme na jakousi paseku, kde by to podle GPSky mělo zhruba být. V okolí jsou dva vrcholky - lezeme na ten bližší, ale tady hrad zjevně není. Já s MadMaxem vyrážíme na průzkum druhého kopečku. Po přelezení druhého plotu (který se tímto skoro položil), zjišťujeme, že jsme hrad našli. Je tady zeď jako kráva, ale při momentální viditelnosti je vidět tak na 10 metrů... Lezeme tedy (skrz trní) na skalní suk za zmíněnou zdí, kde marně hledáme avizované sklepy, nacházíme jen příkré srázy kamsi hluboku dolů. Dospějíce k názoru, že hrad byl maličkatý a že sklep po tmě nelze nalézt, vracíme se za zbytkem.

Ježto poměrně slušně fouká, vracíme se o kus zpět směrem k místu, kde jsme vylezli na kopec, a tam se (něco po půlnoci) po studené večeři ukládáme ke spánku. V noci spadne pár kapek, což mě s Klokanem donutí k postavení tropika. Samozřejmě, od toho okamžiku až do rána už nic nepadá...


Sobota 5.4.2003

Nevstáváme nijak zvlášť brzo, k snídani vaříme rýži, balíme a kolem poledního vyrážíme zpět na Štědrý hrádek. Zde okamžitě zjišťujeme, že hrad má i druhou, nižší a větší, úroveň, kde se nachází slibované sklepy. Tyto jsou celkem rozsáhlé a upravené jako (ne zrovna nejpohodlnější) noclehárna pro středně velké vojsko:-)

Po prohlídce hradu vyrážíme azimutem směr další hrad - Nevděk. Cestou si užíváme přelézání ohrad a poblíž vrcholu pak zase našeho oblíbeného trní. Z hradu zbyly valy a příkopy, pár drobných zbytků zdí a hlavně solidně hluboká cisterna. Cedulka od Klubu českých turistů se nám snaží namluvit, že i dřevěný kříž s železnými traverzami, zasazený v betonu, pochází ze středověku ...

Z Nevděku se sesypeme dolů do Žlutic, tam si vyfotíme Medvěda, který přiblble stojí před mateřskou školkou (uchylák) a snažíme se najít chabý zbytek zdejšího hradu. Nalézáme barokní bránu zámku (postaveného na místě hradu), místo něhož dnes stojí nádherné paneláky. Ovšem avizovaný pozdně gotický portál ani s pomocí "velmi kvalitního" plánu Žlutic nenalézáme. Muzeum je také zavřené, takže ani okruh podzemím nebude:-( Jdeme tedy na jedno do jakési hospody poblíž spodního konce náměstí (zase ten Gambrinus:-( ), tamtéž si dáváme i malou svačinku. Pak se jdeme podívat na místní kostel, který je samozřejmě zavřený. Nicméně naproti němu je denní bar honosící se cedulí Chodovaru. Návštěvu Žlutic pak završujeme v o kousek výše v příjemné cukrárně.

Ze Žlutic míříme na sever, kde se na okraji města nachází smutný zbytek bývalého hradu Mazanec. Zbyl z něj do dnešního dne jen mohutný val, vlastní plocha hradu byla zničena ve prospěch několika hřišť pro místní pubertální mládež. Kromě zmiňované mládeže se tu ještě prohání asi čtyřleté dítě v terénním miniautíčku, kterému Klokan neopomene zcizit slušně velké odrazky a připevnit si je na batoh ...

Po červené značce pak míříme kolem kostela svatého Mikuláše a Dlouhého vrchu (zase trní) do Ratiboře. Cestu nám zpříjemňuje mírný větřík spojený s teplým letním deštíkem, který místy přechází ve sněžení. Z Ratiboře slézáme již jen k Ratibořskému potoku, na jehož pravém břehu kousek za drobnými zbytky jakési stavby (hlavně že ji má KČT na mapě jako myslivnu) si připravujeme ležení. My vzhledem k počasí stavíme tropiko, MadMax a Tonny se ukládají každý zvlášť, neboť Tonnymu se nějak nelíbí MadMaxovo chrápání. Chvílemi už regulérně sněží.

K večeři vaříme těstoviny s hovězím a posléze čaj s rumem. K tomu nám Klokan s MadMaxem zahrají pár písniček na kytaru a něco po desáté jdeme spát.


Neděle 6.4.2003

Přes noc nám napadla troška sněhu, ale není to ani souvislá vrstva... Vstávám jako první, rozdělávám oheň, na kterém vaříme čaj s rumem a později polévku. Do balení nám mírně sněží ...

Vracíme se na značku, na ní nás pak kousek za Údrčí potkává sněhová vánice. U Velkého údrčského rybníka zvládáme ještě dobře odbočit, ale někde za ním scházíme ze značky a dostáváme se k jinému rybníku. Nicméně za pomoci GPSky se orientujeme a trefujeme se zpět na červenou. Na chvíli sněžení polevuje, ale opravdu jen na chvíli. Smädný mnich si ve svých sandálech opravdu užívá, sněhu jsou tak regulérní 3 cm...

Za hustého sněžení nalézáme něco, co se tváří jako krmelec, ale ve skutečnosti je do nezavřený dřevěný baráček se stolem a lavicemi. Dalo by se tu spát, ale zjevně se sem jezdí převážně chlastat. Zde se tedy občerstvujeme a Tonny dospěv k názoru, že léto přeci jen ještě nění, si balí nohy do igelitů ... Po chvíli sněžení ustává a vykukuje slunce. Vyrážíme tedy na Hartenštejn - než si to počasí rozmyslí. A tak akorát to stíháme - v podstatě v okamžiku, kdy dorazíme nahoru na hrad, začíná opět hustě sněžit. To nejhorší přečkáváme v jednom ze sklepů (nevhodný na spaní), pak prohlížíme hrad. MadMax prorokuje brzký zánik věži, kterou za první republiky opravil KČT, připadá mu nakřivo.

Slunečné počasí nám vydrží tak asi na polovinu cesty k Bochovu, pak přichází opět sníh - krásné aprílové počasí. V Bochově já vyrážím ještě omrknout zbytek hradu Hungerberg - je zde jen nevýrazný val a příkop, jinak nic. Se zbytkem se scházím v jakési nesympatické hospodě s Budvarem, odkud se přesunujeme naproti do jídelny u Zlaté koule, kde si dáváme něco k jídlu a zapíjeme to dle chuti - někdo limonádou, někdo Bernardem, někdo Krušovicemi...

Krátce před 17:00 lokál opouštíme a v 17:05 nasedáme na náměstí do autobusu směr Praha. V Hořesedlích nás opouští Klokan, takže zůstáváme tři - právě tak na mariáš. Ten nám však nevydrží až do Prahy, neboť Smädný mnich nějak ignoruje pravidla...



Zpět na hlavní stránku cancáku.
Vytvořeno 8.4.2003