Pátek 9.4.2004
Vyrážíme
někdy kolem pravého poledne z nádraží Prostějov, do Brna a dále do
Budějovic a Třísova. Jako klasicky, když má člověk utéci brzo z práce,
nastává v práci správný chaos a vše se komplikuje, ovšem vlak stíháme. Ve
vlaku si dáváme vydatný oběd – lepeňáky z domu. Vlak kupodivu ani žádné
významné zpoždění nemá.
V pohodě stíháme i vlak v Brně. Na nádraží píšu Jožinovi SMS,
abych věděla, kdo že to všechno jede. Ve vlaku za námi chodí malé asi tak 3
leté dítě, které zvládne v celkem rekordním čase sníst celé tik-taky. Nám
taky nabídne. Moc mu nerozumíme, ač dítě patrně mluví česky. Jenom vím, že tam
jede s tatínkem a jmenuje se „Michálek“, jak nám sdělil.
Jožin mi zákeřně odpoví, že jedou 3 matfyzáci a my. No hrůza – se 4
chlapama na Velikonoce, to přece nemůžu přežít,:(((( Já toho Klokana roztrhnu,
zbabělec, jeden!!
V Budějovicích už to vidím, opravdu jen 3 matfyzáci. Jožin nevida
Míšu se na mě vrhne, až budí obecné pohoršení na nádraží. Naštěstí Mišánek včas
zasáhne, takže tento nápor přežiju bez větších zdravotních újem. Nikdo nás
s Láďou nepředstaví, ale my to zvládáme sami. Láďa je celkem sympaťák, až
na to že je matfyzák, a to ještě nevím, jaký má super kosmický obleček do deště
a že nechutně chrápe… Toni je klasicky man in black – ovšem má bílé botasky,
chacha. Hrůza, zjišťuju, že Jožinovi někdo říká „Pepo“, neuvěřitelný!!!
Cestou ve vlaku na Třísov baví Jožin celý vlak svými naprosto trapnými
vtipy. Celkem fest se tulí k jakémusi klukovi, který sice očividně o
Jožina a jeho vtipy zájem nemá, ale jelikož hlasitě neprotestuje, Jožin mu je
velice rád vypráví a tulí se dál. Nejspíš proto, že má hlad, tak abychom
neslyšeli, jak mu kručí v břiše.
V dobré náladě vystupujeme v Třísově. Jožin v cancáku
píše, že nás lákala cedule hospody U vlčáka. No já bych spíše formulovala, že
cedule silně přitahovala jeho! V hospodě je hezky, obsluha je velice akční
– sekaná za 2 hodiny, hospodský nejspíš ještě vraždil nějaké zvíře, že mu to
tak trvalo,J Píšu Klokanovi SMS, jaký že je to zbabělec flákající se doma.
Jako úplatek (chtěje přežít Velikonoční pondělí) předávám klukům
velikonoční perníky, které přežily v různých tvarech a ohybech. Nejlepší
dostává Toni – má opravdu zajímavý tvar (perník ne Toni).
Vyrážíme směrem k Dívčímu Kameni, kousek od něj přenocováváme. Maftyzáci si lehají „tělo na tělo“, pohled pro bohy… Ovšem nemusím mít všechno a poly-grupáč 3 chlapů fakt nemusím, takže spíme trochu z dohledu.
Sobota 10.4.2004
Ráno to vypadá, že bude pršet, proto všichni zařadíme příslušnou
rychlost a balíme věci, tak rychle, jak to jde. Pršení si to nakonec rozmyslí,
ale kdo to měl vědět.
Připravujeme snídani, poté vyrážíme na Dívčí Kámen. Počasí je zatahlé. Hrad je pěkný, máme to dokonce s představením. Nějací jedinci se snaží šermovat a prát. Nejvíc jim jde u toho řvaní – styl a technika boje trošku pokulhávají. Mají ovšem s sebou přítulné štěňátko vlčáka, které se bojí a pro jistotu na každého štěká. Nejvíc na Jožina. Já ho lákám na perníček, který ovšem zblajzne a štěká na mě dál (to štěňátko, ne Jožin!).
A vyrážíme na Kleť. Takový nechutný krpál, na který jezdí lanovka, ovšem my si ho vyšlapeme. Kluci to vezmou přímo za nosem pod lanovkou. No fuj. Raději si to obejdeme po trošku delší cestě dokola. Sraz jsme si dali nahoře. Ač všichni předpokládali, že budeme mít nejméně 5 hodinové zpoždění, dorážíme chvilku po našich sportovcích.
Cesta je zajímavá. Potkáváme rodinu s kočárkem, kteří si celkem zamakali, protože toto moc na vycházku s kočárkem není. Jak stoupáme výš a výš začíná být sníh a nahoře už je celkem solidní pokrývka.
Hospoda je velice příjemná, využijeme teplé pece a věšáků na osušení a proteplení mokrého oblečení. Kráása. Dáme si všichni jídlo za velice rozumné ceny, posedíme a frčíme dál.
Celý den poprchalo, takže stavíme na noc stan, Láďa bohužel těsně vedle nás a Toni s Jožinem mají své intimčo pod tropikem. V noci prší a Láďa naprosto nechutně chrápe, fakt zabít.
Neděle
11.4.2004
Ráno prší, za deště se balíme a odíváme se všichni do velice různorodých oděvů. Je to fakt sradna. Láďa vypadá jako kosmonaut, Toni jako želva a my s Míšou taky velice zajímavě. A takto nesourodě oděni vyrážíme. Toni si rozšíří slovní zásobu – a místo toho, že prší, od teď s úsměvem používá, že chrstá.
Dorážíme na Kuklov, něco tam zbylo, ale Dívčí Kámen byl podstatně zachovalejší. Po průzkumu si dáváme Toniho mrkev – chachacha, a Jožinovy hrušky ve vlastní šťávě.
Jelikož mě bolí noha, zbytek matfyzáků, cítíce blížící se hospodu nám prchne a opravdu je v Třešňovém Újezdci v neoznačené hospodě po Láďově navigaci nacházíme. Jožin se evidentně spřátelil s obsluhou, ač nebyla nahoře „bez“. I když v tomto případě by to asi nebylo to pravé ořechové.
Přestává pršet a já vyrážím s Míšou napřed, abychom zase nemuseli matfyzáky někde lovit. Kupodivu nás nedoženou a setkáváme se až na místě, kde zůstáváme přes noc. V okolí máme krásně obrovská mraveniště, naštěstí obyvatelé těchto staveb zatím moc čilí nejsou a nechávají nás na pokoji.
Po večeři chvilku kecáme a pak jdeme spát. V noci je pěkná kosa.
Pondělí 12.4.2004
Ráno se mi nechce vylízt ze stanu, protože je mi jasné, že úchylný Joži bude celý nadržený, aby mě bezdůvodně zmlátil, neb jsou Velikonoce. Jožin se culí, ohřívám se u ohně. Vykládá mi, jak se Jitka Liberecká bránila, když ji někdo chtěl zmlátit. Jelikož takto úchylně vypadá jen Jožin, tak jsem si řekla, že se taky nedám. No, byl z toho celkem vedle, k tomu jsem mu ještě skalpovala jeho pomlázku. Svou úchylnou surovost ospravedlňoval tím, že mu jde o moji plodnost – ubohá to výmluva sadismu. Chudák Klokan, ale třeba mu tento surovec vyhovuje, no asi jo, když s ním tak dlouho vydržel. Ovšem já tyto úchylné praktiky ráda nemám a z toho důvodu jsem se nenechala. Jožin to nazval berserkovským šílenstvím, ale já to vnímám jinak. Musel prostě svoji úchylku nějak ospravedlnit a nejraději přenést pozornost jinam. Ostatní tak úchylní – ač matfyzáci - nejsou a nechají mě na pokoji, i když je Jožin stále otravuje, nejspíš se i rád dívá. Hrůza, takový zvrhlík!!
Sbalíme si věci a vyrážíme do Netolic, vyrážím s Míšou o něco dřív, aby zas Jožin nevrčel, že na mě musí čekat. Kupodivu na ně musíme čekat my. Poté dopíjíme zbytky Míšovy hruškovice a vyrážíme svým azimutem ke konci naší cesty. Sedáme si do celkem sympatické hospody a dáváme si ještě sympatičtější jídlo a big porcemi. Posilněni jdeme na autobus směr České Budějovice. V autobuse nám Toni nabízí svou mrkev k velkému pobavení okolo sedících jedinců.
Tak mě napadá, že Toni musí mít nějaké předky hlodavce, jinak to možné není. Doufám, že Toni s námi pojede i do sklípku – a vezme s sebou mrkev – ta se k vínu výborně hodí.
V Budějovicích to Jožina zase táhne do hospody, ale je přehlasován a jde se na zmrzlinu do cukrárny. Koupí si tedy na nádru aspoň lahváče, aby aspoň nějak uspokojil svůj chtíč, když jiné možnosti nejsou.
Pak se všichni rozcházíme a rozjíždíme se domů. Musím dodat, že ač první šok byl velký – 3 matfyzáci na akci – bylo s nimi dobře.
Jožin na svých stránkách píše, má-li někdo nějakou připomínku, ať ji zašle. Jelikož připomínek by bylo dost, rozhodla jsem se napsat a poopravit jeho zápis celý. Jo a já žádné připomínky neberu,J))!!!!!!!!
V Prostějově 1.5.2004
Jituška – teta Jituš – Beruška – Uschlá Lodyha –
Obzvlášť Těžký Zgarb