Čundr do Rumunska 16.7. - 1.8.2004

Ňufíkovi chtěli hlavně do hor a prosazovali přechod přes nejvyšší a nejznámější část rumunských Karpat, skalnatý Fagaraš. Vzhledem ke ztíženým možnostem táboření a doplňování vody jsme se nakonec usnesli na nižší oblasti Karpat, pohoří Vrancei, které je od moře rozumně po ruce.

První a hlavní starostí bylo sehnat mapy. V této činnosti se nejvíce angažovali Ňufíkovi. Prolezli milion pražských mapkupectví a nakonec sehnali houbelec. Tedy něco přece - nechali si alespoň okopírovat jednu obstarožní mapu Penteleu ¹. Já jsem k tomu ještě v práci na barevné laserovce vytisknul mapy centrální části Vrancei a Nemiry, které na netu splašil Jóžin. Máme ještě několik schematickch mapek, ale nic moc.

Jóžin se pasoval na odborníka na dopravu. Pokoušel se rozluštit rumunské internetové jízdní řády a podobně. Přišel s velmi podrobným, velmi levným, leč poměrně šíleným systémem, jakými vlaky jet, kde za jaké peníze kupovat lístky, kde po cestě přespávat a podobně.

Porada generálního štábu naší pětky udělala z Klokana zdravotníka. Protože čekáme, že se v Rumunsko hrozně posereme (čemuž nasvědčují i zkušenosti a rady několika jedinců, kteří tam již byli), instruujeme jej k nákupu šíleného množství Endiaronu a živočišného uhlí. K tomu nějaké Paraleny, Septoforty, obinadlo nebo Panthenol. Snad to všechno nebudeme potřebovat...

Ale zpět k vlakům. Markovi se Jóžinův cestovní plán nezdál příliš sexy a tak šel otravovat přímo na Hlavní nádraží slečnu na přepážce číslo 18. Okouzlil (či zhnusil) ji natolik, že mu prozradila, že se v podstatě kamkoli do Rumunska dostaneme nejlevněji na jízdenku CityStar, čímž Jóžinovy plány odeslala do propadliště dějin ². Zakoupením CityStaru z Břeclavi do Mangalie a zpět plus povinných rezervací na Euronight z Budapešti do Bukurešti jsem byl pověřen já. Vypravil jsem se na doporučenou přepážku číslo 18. Leč zde mě místo krásné slečny čekal ne příliš pohledný chlap, který chtěl navíc brzy zavřít, tak jsem skončil na šestnátce. S příslušnou paní jsem si popovídal a dali jsme do kupy příslušnou jízdenku a rezervaci. Jóžinovu pochybnou informaci, že snad na všechny rychlíky v Rumunsku potřebujeme místenku či rezervaci se mi zde nepovedlo potvrdit ani vyvrátit, prý to budou vědět až v Budapešti (resp. v Maďarsku - prostě ve státě sousedícím s Rumunskem, ale nikoli ob stát).

OK, CityStar byl vyplněn, rezervace na EN také, leč pokladní mašina vydala jen rezervaci a pak se beznadějně zablokovala. Paní to zkouší ještě na sousední přepážce, ale dopadá to stejně. Začínám propadat panice, protože je poslední den, kdy se dá CityStar na sobotu koupit (je třeba tři dny předem). Oprávněnost mé paniky byla záhy potvrzena, protože paní prokonzultovala problém s programátory ČD a ti prohlásili, že v programu je chyba a takovou jízdenku nám žádná pokladna v ČR nevydá. Pokladní však byla zřejmě jednorázovému zdroji záření, neboť mě v náhlém záchvatu osvícení poslala do Cestovní kanceláře ČD, kde prý mají jiný program, který by nemusel padat. Tak jsem to vzal sprintem přes nádražní halu a zastavil se až před příslušnými dveřmi, které hlásaly, že mají ještě hodinu otevřeno. Po vystání příslušné fronty jsem další babě vysvětlil, co potřebuji a kde je problém. Ujistil jsem ji (poučen z předchozí pokladny), že přes Slovensko pojedeme tam i zpátky ve dne. Z Bratislavy do Budapešti totiž vlaky jezdí dvěma trasami - tzv. denní přes Štúrovo a noční přes Rajku, přičemž jednou z podmínek jízdenky CityStar je cesta tam i zpět po stejné trase.

Vše jsme správně zadali. Chvíle napětí... a voila, lístek vyjel. Sláva. Zpět na kolej, pro jistotu si u dopravního odborníka Jóžina ověřit, že vše sedí. Uaaaaaaa!!! Náš vlak přes Slovensko až ve dne jede noční trasou!!! Takže druhý den hezky zpět na nádraží nechat si opravit jízdenku. Tentokrát jsem narazil na chlapa. Ten mě po mírné diskuzi a konzultaci s Jóžinem přesvědčil, až necháme jízdenku tak, jak je, a radší jedeme z Prahy o dvě hodiny dříve přímým EC Czardasz do Budapešti. O den později, v pátek večer, tedy již jen pár hodin před odjezdem jsme se opět vyskytoval ve městě a radši jsem na tohle écéčko vzal místenky až do Budapešti. Později se to ukázalo jako velmi dobrý nápad, protože vlak byl pořádně narvaný a museli jsme vystěhovat půlku našeho kupéčka, které bylo "ilegálně" obsazeno. Navíc místenky stály pouhých 20Kč/ks.

²Marek: Ve skutečnosti CityStar jízdenka byla obsažena už ve zmíněné Jóžinově variantě, ale jen z Břeclavi do Maďarské Lökösházy. Předpokládal totiž, že vnitrostátní jízdenky jsou levnější než mezinárodní (na stejnou vzdálenost), což je sice pravda, ale v tomto případě to pravda není úplně... Vnitrostátní jízdenka nás vyjde levněji v ČR a proto je nejlépe jet do Břeclavi na kilometrickou banku a dále na CityStar.

Jóžin:
Něco po sedmé ráno vstáváme - tedy já a Klokan, který zvládl večer přihopsat za mnou na kolej. Chceme jet 112kou v 7⁴⁹, a tak jsem v 7⁴¹ u Ládi a dávám mu na stůl klíče od našeho pokoje pro Smadného Mnicha. Láďovi asi 2 minuty trvá, než se vyprdelí, a navíc si ve výtahu vzpomene, že nemá bundu - takže se pro ni vrací a 112ka nám ujíždí.

Teoreticky bychom měli to EC stíhat i další 112kou v 7⁵⁹, ale mně se to nelíbí, nedůvěřuju pražské dopravě. Autobusy totiž občas vynechávají. Nicméně Láďa je líný jít na Nádraží Holešovice pěšky a já se nechávám ukecat... A 112ka na nás sere. Takže v 8⁰² balíme a jdeme pěšky. Stíháme metro, které nás na Hlavní nádraží přiveze v 8²² - celé čtyři minuty před odjezdem vlaku a 17 minut po srazu s Ňufíkama. Ti naštěstí nezačali zmatkovat a zůstali na místě srazu, takže jsme vlak stihli. Jen Klokan musel ještě dlouho lapat po dechu, který nechal kdesi na schodech k metru.

Vlak vyšší kvality EC se vyznačuje nepohodlnými (leč moderními) sedadly po šesti v kupé, okny, která nelze otevřít a nefunkční klimatizací. Po českém území to ještě docela jde, v Břeclavi Klokan vyžebrává od pohraničářů razítko a na Slovensku a v Maďarsku začíná ta pravá výheň.

Z vlaku vystupujeme na nádraží Budapešť - Nyugati a máme 3 hodiny na to dostat se na nádraží Keleti. Jdeme tedy i s batohy na krátkou prohlídku města. Nejdříve míříme k Dunaji - jezdí tu docela pěkné tramvaje, obzvlášť pěkně vibrují mostem přes Dunaj, z čehož je vačnatec v extázi. U mostu se chvíli chladíme a pak se pomalu plazíme k budově parlamentu a dál k jakémusi kostelu, který zajímá Markétu. Asi chce na vhodném místě vyzkoušet antikoncepční modlitbu.

Cestou potkáváme nějaký obchod s potravinami. Kupujeme chleba a ochutnáváme jakési místní chlazené pivo - Borsodi Sor. Není až tak špatné. V Markétině vytouženém kostele se platí vstupné, Ňufíci s Láďou se přesto vecpou bez placení dovnitř... ¹ Před kostelem se vyskytují jakýsi čerstvě oddaní svatebčané. Nevěsta je dost hnusná, zato tam jako dekoraci mají dvě celkem slušná auta.

Tandem Ňufíci-Šobr zamítají můj návrh jít k nádraží přímo bočníma uličkama (zřejmě se chtějí vyhnout hospodě a ušetřit mé forinty), takže se jak sopel táhneme po hlavních třídách a kličkujeme přitom jako zajíci. Navíc Láďa na každé křižovatce zkoumá plán Budapešti (ten jsme předtím zadarmo dostali ve vlaku).

Vlak z Keleti kupodivu stíháme - jsme tam cca 20 minut předem a navigaci k vlaku už raději na Láďovi nenechávám. V kupé s námi jede nějaký Maďar - zdá se, že nemá místenku. Pokoušíme se s ním domluvit anglicky, rusky... a nakonec zabírá českoslovenština. Umí totiž trochu slovensky. Ňufíkovi ve vlaku vytuhávají, Maďar vystupuje v Bekeszabě. Společně dospíváme k názoru, že tam jel za děvkou. Pak už jsme v Lökösháze a pricházejí pohraničáři a celníci. S celníkem se domlouváme rusky. Další celníci a pohraničáři a ještě kdosi nás pak kontrolují i těsně za rumunskou hranicí. Vše probíhá bez problémů, nikdo nechce úplatek. Dáváme večeři a pokoušíme se spát.

Láďa tvrdí, že sem mám dopsat, jak se nás ten celník ptal něco jako "narkotik ňjet, pistoljet ňjet?".

Jóžin:
Svítá někde u Brašova, kus za ním, snad u Predealu koukáme na docela pěkné skály - Ňufíci ovšem zatím spí. Celkově Rumunsko vypadá z vlaku o něco zanedbaněji než ČR, jsou tu tuny Dacií a v nádražních hospodách se chlastá už od 6⁰⁰. Cestou do Bukurešti ještě projiždíme ropnými poli u Ploiesti. Na nádraží Bucuresti Gr. Nord přijíždíme načas - v 8²⁸.

Marek:
V 8⁴⁵ nám má navazovat další rychlík - Callatis, který už stojí připraven k odjezdu. Nastupujeme a nacházíme volné kupé. Po sundání batohů se však objeví banda lidí mluvící podivnými jazyky (ve skutečnosti někteří jsou schopni se obstojně domluvit anglicky - zřejmě to jsou cizinci), která k naší smůle má na toto kupé místenky. Zjišťujeme, že všechny rumunské rychlíky a "accelerated" vlaky jsou povinně místenkové. Místenku nemáme, protože v Praze nám ji nemohli na rumunský vlak prodat.

Jelikož nám prý za to hrozí jakási pokuta, vystupujeme z vlaku a jdeme vyměnit naše eura a dolary za leie. Orientační přepočet leí na koruny ";pro představu" stanovujeme jako odebrání čtyř nul a vynásobení výsledku osmi.

Ještě zbývá sehnat místenky na další vlak ve 14³⁰ (ten původní nám totiž mezitím ujel - odjel na minutu přesně, ne jako vlaky v ČR. Přesnost a čistota vlaků je v Rumunsku vůbec výrazně lepší než u nás. Dokonce i během jízdy ve větších stanicích občas vlakem projde uklízečka, aby vynesla odpadky a doplnila na záchodech papír...). Úkolu sehnání místenek jsme zhoštěni já s Láďou a Markétou. Báby u přepážek však příliš anglicky nemluví a snaží se nám s místenkami vnutit i jízdenky. Nakonec nás párkrát pošlou jinam, až skončíme u rezervační pokladny. No hurá!! Tam to již jde bez dalších problému, jen musíme ještě extra dojít pro jízdenku, která zůstala u Jóžina.

Jóžin s Láďou jdou do informací zjistit, co v Bukurešti stojí za vidění. Údajně prý Ceaucescův palác (ať mě opraví, kdo tuší, jak se to píše), kvůli kterému dal zbořit půlku historického centra. Absolvujeme tedy sadomasochistickou cestu nacpaným autobusem s pěti krosnami na zádech (každý jednu). Láďa je na palác už dokonce natolik natěšenej, že nás vystupuje o zastávku dřív...

Po obědě v parku před palácem se vydáváme do zbytku historického centra. To však působí značně zanedbaně a celkově je pěkně hnusné. Tím spíš, že nenacházíme ani žádnou použitelnou hospodu. Jóžin se pokouší alespoň o průnik areálem rumunského ministerstva vnitra, ale hlídkujícím vojákem je zastaven a nezbývá nám než se zpět na autobus dostat okolo.

V autobusu absolvujeme advanced sado-maso, takže se řidič rozhodne se nás zbavit a snaží se zavřít dveře vždy, když je někdo z nás nucen na chvíli vystoupit.

Na nádraží už v pohodě stíháme náš vlak, a to i s obědem v jakémsi fast-foodu a s nákupem protisračkové butylky čehosi vzdáleně připomínajícího Rum (vlastně Tuzemák). Také tam ochutnáváme pivo značky Tuborg - za moc nestojí ¹.

V Constantě na přestup tolik času nemáme, zato nás překvapí supermoderní osobák. Odjíždí, jak je zde zvykem, přesně na čas. Hned na první zastávce však na delší dobu zastaví, což původně přičítáme na vrub stádu krav polehávajících různě po kolejích. Nakonec se ukáže, že vlaky si z krav nic nedělají a že jsme jen čekali na protijednoucí rychlík.

V Constinesti na nádraží se nás podezřelý chlápek snaží přesvědčit, ať jdeme s ním, že nás dovede do kempu ². Rozhodneme se mu nevěřit a kemp najít sami. Po projití poloviny "města" bez sebemenšího náznaku existence kempů už to nevydržím a ptám se pár lidí, kteří nás postupně donavigují správným směrem. Domluva s nimi je ovšem obtížná - většinou sice tvrdí, že umí anglicky, ale po dvou slovech už se zmůžou jedině na rumunštinu.

Ceny jsou neuvěřitelně nízké - 40000lei za člověka ve stanu a 150000 za stejného jedince v chatce. Z důvodu hlídatelnosti zavazadel volíme uzamykatelnou chatku a rukama-nohama vysvětlujeme, že chceme dva "apartmány" po dvou osobách celkem pro pět lidí.

Rozdělujeme se do pokojů - Jóžin s Klokanem a já s Markétou a Láďou, protože jsme usoudili, že díky tomu, že s Markétou určitě vážíme méně než Jóžin s Klokanem, bude nám méně vrzat postel a tudíž budeme Láďu méně pobuřovat.

Po zabydlení je odhlasováno, že večeře se odehraje někde v hospodě. Tu nakonec vybereme na hlavní třídě, kde se Jóžinovi zamlouvají poměrně levná menu - mají celkem čtyři. Objednáváme si tedy 1, 2, 3, 3, 4 + pivo, které obsluha musí jít natočit do stánku na ulici, protože vevnitř mají jen flaškové. Mezitím si přesedáváme na jiné místo, kde se dají dva umělohmotné stolky srazit dohromady. Když nás "číšník" najde na novém místě, přinese příbory - před každého položí ubrousek, na který kus po kuse s precizní přesností pokládá nůž, vidličku a lžíci, přičemž vše před námi vlastnoručně vyleští. Poté je nám mírně změněna objednávka, protože nemají nějakou polívku - netušíme jakou, nenašli jsme to v konverzaci (objednávali jsme z větší části naslepo, což se líbilo zejména Klokanovi, neboť klokani jsou zřejmě všežravci).

Nakonec bylo vše poživatelné, jen Markétě nevyhovovala polívka. Z ostatních jídel se vyklubaly např. párečky s hranolkama, kráva v jakési omáčce zpracované zjevně v mixéru s bramborovou kaší nebo kousky masa, které Láďovi a Klokanovi přišel číšník osobně zakázat jíst, dokud jim nepřinese salát.

Po večeři následuje večerní koupel v moři, na kterou se už všichni těšíme. Méně se však těšíme, když zjistíme teplotu vody. Přesto se svlékáme do naha (jsme sice na hlavní pláži, ale kromě nás je tam celkem pusto a tma a kromě toho nemáme s sebou plavky). Odvahu skočit do vody nakonec najde jen Jóžin a já. Jelikož však voda je natolik ledová, že se v ní staví chlupy, zatímco jiné části těla se naopak nebezpečně scvrkávají, uděláme každý jen pár temp a jdeme domů chrápat. Do noci nám duní disco, ale přesto rychle usínáme.

²Jóžin: Ve skutečnosti v Constinesti zřejmě nic jako klasický kemp není. Náš "kemp" je v podstatě sada chatek, kde vzadu mezi nimi je na nepříliš lukrativních místech vedle záchodů místo na pár stanů.

Markéta:
Ráno se rozhodneme vyrazit na pláž. Vydáme se směrem na jih, projdeme koncem hlavní třídy a dále podél pobřeží. Z písčitých pláží dojdeme k úzkému kamenitému pobřeží, kde se válí spousta odpadků, o nichž svědčil i zápach ¹. Rozhodneme jsme se však vytrvat a po několika stech metrech se pobřeží začne opět proměňovat v písčité. Odpadky však zmizí jen částečně. Karimatky vybalíme u jedné z menších skládek, ale vlez do vody je alespoň bez řas. Zůstaneme tu celý den, přestože stan, který je postaven jako stínítko, musí být po několika hodinách kvůli silnému větru opět zbourán a voda je relativně studená.

Klokan:
Vlézt se do ní však dá. Moře je absolutně klidné, nikde ani vlnka, z čehož je Láďa přímo zoufalý. My, neznalci moře (já a Jóžin) jsme však celkem nadšení. Všude je fůra rozšlapaných škeblí, taky jsme viděli v moři minikraba, rybky a různé druhy řas. Mezitím se smažíme na sluníčku a já bych se během chvilky mohla ztratit svou barvou v davu Rumunů. Navečer se sbalíme, neboť máme hlad. Tentokrát Láďa a Markéta vyberou piceriji :) Jožkovi, který nemá rád sýr, nezbylo, než si koupit předražený řízek s hranolkama za 114000 lei a i tak po něm vypadá dost hladově (Jóžin, ne řízek).

Potom se vydáme na obhlídku obchodů, kde budem nakupovat. Jožka najde nakonec jeden, kde je pán, co celkem slušně mluví rusky (a i další dny Jóžina nadšeně vítá). Koupíme "óčeň chalódnuju butýlku bélava viná". V dalším obchodě seženeme ještě jednu zálohovanou - ale asi v Rumunsku neumí počítat, protože stála 30000, se zálohou 40000, ale za flašku pak Markovi vrátí 5000 ². Večer před spaním ještě ochutnáme koblihy polité čokoládou (GOGOSI) za pouhých 5000, což jsou u nás asi 4 koruny.

²Jóžin: Nejlevnější víno ze všech, s korunkovým uzávěrem. I tak docela dobré.

Jóžin:
Navzdory včerejším plánům vstát brzo, jít na pláž dopoledne, na poledne se vrátit a odpoledne jít znovu na pláž, (Láďův mořský stereotyp) nezvládá vedlejší pokoj vstát rozumně brzy, takže po obvyklých ranních orgiích (zahrnujících snídani) vyrážíme na pláž opět zhruba v poledne. Před tím ještě zvládáme nakoupit a poslat nějaké pohledy.

Já jdu ještě před tím obhlédnout severní pláž, zda je použitelná bez oděvu a zjistiv, že je, vyrážíme tam. Je to kousek od vraku, začíná kus před prvním z bunkrů napadaných do vody. My parkujeme mezi 1. a 2. bunkrem. Je to tu celkem pěkné, ale asi 10 metrů od břehu je v moři jakýsi betonový plát s nepříliš příjemnými výstupky. Markéta simuluje a nechce se koupat. Jednou se s Markem vracíme z moře skrze hejno chcíplých rybiček... Markovi celkem chutnají, dělá, že o nich neví. Na pláži se cpeme rumunským ovocem a cestou zpět si dáváme za 50000 gyros.

V kempu se sprchujeme a vyrážíme zase do hospody. Markéta si objednává řízek s hranolkama, a když jí ho přinesou, oznámí nám, že jí je blbě... a že to máme sežrat za ni. Klokan nám taky nechává část svého jídla a dělá se mu blbě... Takže my zbylí odcházíme dost přežraní. Samice však odcházejí ještě dříve, aby si v chatce vzájemně lízaly své otvory.

My zbylí pak odcházíme na nákup - kupujeme vodu, červené víno a ještě nějaké blbosti. Když se vrátíme do kempu, zvířátka předstírají, že spí. Nakonec parkujeme u Klokana, popíjíme víno a zvedáme mu náladu.

Jóžin:
Tentokrát vstáváme dost brzo - v 8³⁰ nás budí jeden z recepce, že máme do 9³⁰ vypadnout - byla to totiž poslední zaplacená noc. S ním se nám domluvit nepodaří, takže vysíláme na recepci přepadové komando z 2. pokoje, které se s nimi rukama, nohama a papírem domluví, že tu ještě jednu noc zůstaneme.

Po brzké snídani se rozhodujeme, co dál. Markéta má nákupní náladu a Láďovi se po ránu na pláž nechce, takže se rozdělujeme - já s Klokanem se jdeme koupat na jižní pláž a zbytek hodlá chodit po krámech.

Cestou na pláž objevujeme druhou železniční zastávku v Costinesti. Voda je dnes o poznání teplejší a konečně jsou celkem slušné vlny. Jsme skoro furt ve vodě, chvíli po poledni se však vracíme, abychom stihli domluvený sraz se zbytkem.

Markéta:
Dopoledne se odtrháváme od Jóžina a Klokana a ve třech se vydáváme na obchůzku místních obchůdků a stánků. Vzhledem k tomu, že chci mermomocí přivézt něco domů, kupuji mámě náramek ze škeblí, pro sebe pak náramky z korálků. Po obejití všech stánků se jdeme informovat o cenách projížděk na "banánu". Všude je mají za 100000 lei, u posledního však je narozdíl od předchozích míst banán přesně pro 5 lidí. Zakoupíme zde ještě piva a jdeme zpět do chatky. K obědu si dáváme meloun, bohužel bez rumu.

Odpoledne, když se sejdeme v chatce, se vydáme "banán" zrealizovat. Všechny nás navléknou do záchraných vest a hurá do vody. Problém je, že se tento den poněkud zvedly vlny, takže pouhé nastoupení na banán nám dává pořádně zabrat - několikrát se převrhneme ještě před rozjetím, takže nám nakonec musejí pomoct místní. Z počátku jedeme celkem pomalu, přesto je nutné udržovat stabilitu. Mimoto nám stříká voda do obličeje, takže mám pomalu celou cestu jedno oko zavřené. Řidič nás veze směrem k vraku lodi a nenápadně zrychluje. Ještě před jeho dosažením se však Klokan bez povšimnutí přesune na záď banánu a v podstatě je vlečen ve vodě ¹. Toho si všimneme, až když od vraku odplouváme, takže řidič zastaví a Klokana opět přivítáme na palubě. Cesta zpátky je rychlejší s množstvím zatáček, z nichž jedna předčí naše vyvažovací schopnosti a všichni se rázem ocitáme ve vodě. Naštěstí takto skončíme pouze jednou, následuje přistání u břehu a dobelhání se ve vestách ven z vody (nedá se v tom plavat...)

Markéta:
Po krátkém blbnutí ve vlnách se vracíme do chaty, kde jsme z důvodu banánu nechali veškeré doklady a peníze. Klokan cestou simuluje únavu po vlečení za banánem a prohlašuje, že na nic takového už v životě nesedne.

Po těchto orgiích na banánu se vypravíme opět na jižní pláž. Tentokrát to bereme horní cestou po útesu, abychom zredukovali množství sprostých slov o odpadcích ze strany Markéty. Protože voda je teplá, podaří se nám tentokrát vykoupat i Markétu. Jednou jde celkem dobrovolně, podruhé ji donutíme tam vlézt jen po pás (s vlnovým faktorem až po prsa - s tím ovšem k naší velké radosti nepočítala).

Ve chvíli, kdy slunce začíná zapadat za útes, se balíme. Láďa se ještě před odchodem napije jakési perlivé minerálky, z čehož se mu během několika vteřin udělá blbě. Po návratu domů se dokonce uloží na postel a simuluje zelený obličej. Protože Markéta chce dnes za každou cenu na večeři do stejné picérije jako minule a Jóžin tam pro změnu za každou cenu nechce, jsme nuceni se tentokrát rozdělit. Jóžin s Klokanem vyrážejí první, já s Markétou o něco později. Připojuje se k nám ještě Láďa, ačkoli před chvílí to vypadalo blivně. Zatím ještě netuší, že udělal osudnou chybu...

Vše probíhá podle plánu až do chvíle, kdy Láďa sní první dílek pizzy. Poté zezelená a pizzu vzdá. Připojují se k nám Klokan s Jóžinem, kteří mezitím skončili se svou večeří v jiné hospodě. Láďa se zvedá a odchází vyhledat záchod - bohužel jeho vnitřní pochody jsou rychlejší, takže ohodí podlahu u baru čímsi velice nehezkým ². Vstávám také a běžím za ním, abych mu donesl papír. Podivně se přede mnou potácí a ignoruje všechno, co mu říkám. Později nám řekne, že zrovna v té chvíli měl poruchy vidění, což spolu se sračkou a blitím jsou hlavní příznaky choroby, která v Rumunsku hrozí z jídla ³.

Nechávám Láďu jeho osudu (s jeho souhlasem) a vracím se do hospody. Odtud pak provozujeme jakési nákupy ⁴, zatímco Markéta jde udržovat Láďu naživu. Po návratu jsem ještě nucen jít s Markétou znovu nakupovat, abych ukojit její korálkovou a náramkovou mánii.

V noci nerušeně spím, ale ráno se dozvídám, že Láďa celou noc provozoval jakési orgie s blicím kyblíkem, který mu předtím Jóžin vyrobil z pětilitrové flašky od vody.

²Jóžin: Láďa objektivně ohodnotil kvalitu jídla v picérii.

³Jóžin: Jestli ten Láďa není hypochondr...

⁴Jóžin: Kupujeme mimo jiné jakousi levnou lihovinu (viz etiketa níže), jejíž název překládáme do češtiny jako "Aroma z péra". Není až tak hnusná, ale nezvládáme se dohodnout, po čem že chutná. Ani s pomocí slovníku nezvládáme název přeložit...

Marek:
Ráno je Láďovi stále špatně a usuzujeme, že bude nutné zůstat zde další den. Jdeme se proto pokusit zaplatit další noc v chatce. Ta je ale bohužel rezervovaná, takže zbývá buď stan nebo chatka ve druhém "kempu".

Balíme tedy krosny a Láďa mezitím začíná spekulovat o tom, že by tu cestu snad přežil. Moc se nám to nezdá, ale nakonec se pro tuto možnost rozhodneme.

Chytáme tedy druhý ze dvou vlaků přicházejících v úvahu a ještě stíháme dokoupit slušnou zásobu toaletních papírů. Láďovi se ve vlaku zřejmě dělá docela dobře, zato Klokana začíná bolet žaludek, takže se obáváme nejhoršího.

Za zmínku stojí také lístky, které nám na vlak prodali. Jsou to lístečky z kartónu, jaké se dřív prodávaly u nás, a je jich celkem 15 - 5 jízdenek, 5 místenek a 5 rychlíkových příplatků.

V Buzau přestupujeme z rychlíku na osobák. Máme na to asi hodinu, kterou obzvláště Markéta protrpí, protože se zde vyskytují dosti podezřelá tmavá individua, která po nás a našich krosnách neustále pokukují. Jeden chlapeček dokonce otravuje zcela nepokrytě a chce po nás peníze, ale Jóžin ho česky zahání slovy "nic nedostaneš".

V dalším vlaku naproti nám sedí dva hnusně a nebezpečně vypadající cikáni, kterí nejdříve chtivě čumí po našich krosnách a posléze i po nás. Přichází průvodčí, ukazujeme mu svazek lístků, ale ty se mu nelíbí. Ukazuje se, že v Costinesti nám dali jízdenky jen do Buzau, ačkoli jsme nejspíše zaplatili až do Nehoiasu. Chvíli se hádáme a potom průvodčí odchází s tím, že se pak vrátí.

Jóžin:
Po delší době se průvodčí opravdu vrací a vypočítává nám, že lístek z Buzau do Nehoiasu (konečná) nás vyjde dohromady na 350000, ale že on nám dá slevu 50% (asi 200000 lei), které ovšem nepůjdou železnici, ale jemu do kapsy. Chvíli nám trvá, než to pochopíme, ale pak samozřejmě souhlasíme - když mu chceme nacpat peníze, říká "later". Asi nechce mít u uplácení zbytečné svědky.

Láďa:
Vlak se začíná vyprazdňovat a úměrně tomu se nám začíná opět věnovat průvodčí. Vrazíme mu ony dvě stovky a on se snaží o konverzaci lámanou angličtinou. Protože vidí v našich rukách mapy, začíná nám kecat do plánů. Na pomoc si k tomu později přizve dva velmi omšelé postarší pány, z nichž jeden kupodivu též ovládá částečně angličtinu. Snažím se z nich vytáhnout, co se dá. Tak zaprvé nám definitivně vymlouvají výlet k Věčnému ohni u Lopatari. Cesta je daleká (cca 50km) a velmi neschůdná (ve směru od Nehoiasu je to dostupné busem od Bercy). Za druhé, z Nehoiasu chvíli po příjezdu vlaku odjíždějí lokální autobusy do Varlaamu (cca 20 km, první městečko na naší mapě Penteleu) a Siriu. Siriu je městečko vzdálené asi 10 km a je u něj přehrada s první sypanou hrází v Evropě - tedy dle našeho průvodčího. Cca 4km od Siriu, v půlce přehrady, má být kemp. Po těchto informacích měníme plány a rozhodujeme se pro další koupání. V Nehoiasu (křižovatka za Nehoiu mezi Siriu a Gura Teghii) vystupujeme z vlaku a jdeme s davem na neznačenou autobusovou zastávku a za pár minut vyrážíme neočekávaně pěkným autobusem k Siriu. Siriu je konečná, takže si tam dovolíme otravovat řidiče a okolní dav, kdy že nám jede autobus zítra zpět. Nakonec dostáváme ideální spojení ze Siriu do Varlaamu dálkovým autobusem z Brašova v 15³⁰ druhý den.

Ze Siriu je přehrada nepřehlédnutelná, vpravo nad ní se serpentýnami táhne silnice do Brašova. Stoupáme po ní. Klokan má vážnější potíže s dechem, než jsme čekali. Co 200 metrů musíme dělat pauzy. Asi po 3 kilometrech Jóžin prohlašuje, že odmítá jít dál do kempu (podle něj je totiž už dost pozdě) a místo toho začíná s Markem hledat místo na spaní. Potkáváme velmi rozptýlené stádo krav, které se odkudsi vrací po silnici do Siriu. Krávy nás způsobně objíždí, již méně způsobně chčijí a serou na silnici. Auta i kamiony se jimi musí proplétat a vydatně na ně troubí. Jóžin nalézá vhodný plácek asi 20 metru pod cestou a stejnou výšku nad vodou. Plný dřevěných třísek a kravinců. Rozbíjíme stany a vaříme večeři. Tedy já jen závistivě koukám a troufale si dovoluji první jídlo po delší době - suchý chleba. Naštěstí je to bez následků, Endiaron zabírá ¹.

Láďa:
Ráno se mi povede trochu sračky pustit na oblečení a jdu tedy prát. Musím dolů po šutrech a trochu si při uklouznutí natrhávám gaťata. Voda je pěkně teplá. Když se vracím, je už uvařená rýže. Pro mě samozřejmě zatím suchá. Balíme a jdeme k vodě. Myje se kotlík a Markétiny zuby. Marek a já se přidáváme, když už jsou ty kartáčky poblíž. Voda vypadá docela čistě až na to, že kousek od nás je slez pokryt trochou hnoje - chodí sem evidentně pít krávy. Přehrada má cca 5 metrů podstav a leze se k vodě po šutrech. Vykoupeme se (i Markéta!), já si zašiju díry v gatích a k odpolednímu se vydáváme zpět do Siriu. Já jdu s Klokanem v druhé skupince trochu pomaleji. Průzkumný tým Jóžin + Ňufíkovi jde napřed s cílem nakoupit vodu dole ve vesnici.

Marek:
Ve vesnici Jóžin s jistotou tvrdí, že krám bude určitě na hlavní, zatímco opatrná Markéta se chce zeptat chlápka čekajícího na autobus. Samozřejmě, že to odnesu já a jsem nedemokraticky vyslán. Rumunsky se mi podaří zjistit, že ke krámu se jde jinudy, než jsme očekávali. Nakupujeme cibuli na čočku, vody a za odměnu pro nás piva.

Po návratu na "zastávku" zde již nervózně přešlapují Láďa s Klokanem a po chvíli se objeví i autobus. Tentokrát je docela narvaný, takže si musíme dát krosny dolů do prostoru pro zavazadla.

Z Nehoiu do Varlaamu vede silnice vypadající jako polní cesta. Po cestě začíná nechutně pršet a když vystupujeme, změní se déšť sprostě téměř v průtrž. U cesty je dům se stříškou sloužící jako hospoda a obchod. Zatím se ovšem schováváme jen pod stříšku a navlékáme nepromokavé hadry a jíme nedůvěryhodně vypadající zbytek Vysočiny. Mezitím se déšť zmírní a tak usoudíme, že bude vhodné v hospodě počkat, až to přejde úplně.

Láďa:
Zbylá čtyřka si dává pivo Ciucas z pivovaru v Brašově ¹. A vytahujeme mapy. Okamžitě se kolem nás sleze několik Rumunů a začínají radit. Nerozumíme ani slovo. Klokan opakuje jak kolovrátek "nemluvím rumunsky, nemluvím rumunsky, nemluvím rumunsky, ...", ale nepomáhá to. Ukazují nám, kudy nejlépe na Penteleu a dál na Fagul Alb. Dost se mezi sebou hádají a derou se k mapám. Mám dojem, že jeden se mi snaží namluvit, že po cestě máme Věčný oheň neboli Focul Viu. Po chvíli se objevuje Rumun mluvící obstojně anglicky. Postupně vysvětluje naše omyly z nedorozumnění (žádný Focul Viu nebude) a pomáhá se stanovením další trasy (některé cesty jsou prý zničené). Nakonec překládá nabídku jednoho z ostatních, že nás vezme nahoru autem za 10 euro. Já, Marek i Markéta jsme v podstatě pro, ale Jóžin prohlašuje, že za to má 12 piv a návrh tak padá. Nevím sice, jak na to přišel, ale jak se později ukazuje, je to cena za Klokanovo zdraví na jeden den.

Balíme a vyrážíme po cestě nahoru. Po několika kilometrech zastavujeme a pokoušíme se rozdělat oheň. Vše je ale totálně mokré a nejde to a nejde. Stmívá se a rozbíjíme stany, ale oheň stále nechce hořet, snad dvě hodiny. Nakonec Jóžin rozsekává tlusté dřevo a dělá třísky na šutru. Také to nechce hořet ². Už prohlašují, že to vzdávají, když Marek provádí poslední pokus. A nakonec úspěšný. Vaříme těstoviny a jíme kolem půlnoci.

²Láďa: Ač Klokan odněkud z bažiny přinese drobné větévky vrbiček.

Jóžin:
Ráno oheň rozděláváme o poznání snáze, i když to stále není první sirkou. Ke snídani vaříme pro změnu těstoviny s bůh-ví-čím. Pak balíme a pokračujeme po cestě podél řeky ke Guře Milei - resp. k rozcestí s červeně pruhovanou a modře trojúhelníkovou značkou. Cestou potkáváme povoz a klučinu dělajícího doprovodné vozidlo - ten se s námi snaží konverzovat a ze začátku i trochu žebrat...

Zmiňované rozcestí by se mělo nacházet těsně za mostem přes Biscu Mare. Za ním se cesta dělí na dva směry - jeden je psán jako lesní cesta na Viforitu a Láďa tam bez pohledu do mapy vyráží - má ji totiž "nastudovanou" a bezmezně jí věří. Mě se to nějak nezdá, ale po pohledu do mapy se vzdávám a jdeme podle Ládi - asi 20 metrů. Pak přichází rozcestí a ani Láďa neví kam. Tak vyráží na průzkum a jeho víra v mapu klesá na intenzitě... Pak se k průzkumu přidávám i já a zjišťuji, že most není v okolí jediný - a navíc objevuji modrotrojúhelníčkovou značku.

Když se vrátíme k ostatním, začíná sprostě pršet - takže zabalujeme batohy proti dešti, všichni až na mě se oblékají do pláštěnek a pak pokračujeme od mostu směrem k hornímu mostu. Po cestě potkáváme červeně pruhovanou značku odbočující prudce nahoru po jakési stezce. Značka ¹ nás vede na nějaký kopeček a pak zpátky dolů na z ničeho se objevující cestu podél potoka Cernatul. Po delší době přestává pršet - mokří jsme však všichni stejně - někdo od deště, někdo od potu. Cestou potkáváme 2 skupinky mladších Rumunů v protisměru - bůhví, kde se tam vzali - z vrcholu Penteleu to mohli těžko stihnout.

O kus dál potkáváme zříceninu nějakého baráku - nevypadá opuštěný dlouho a krom jiného bordelu jeho okolí zdobí česká plechovka značky Hamé.

Další kus do kopce a jsme u pramene - pro změnu ozdobeného stejnou plechovkou. Kus za ním pak dáváme oběd - ještě nezezelenalou čabajku. Stále pomaleji se s klokaníma vydejchávacíma pauzama šineme kolem prvního bači (ten na nás kouká dost nevraživě) a jeho salaše do sedýlka Saua Cernatul a pak směrem k meteorologické stanici pod vrcholem Penteleu.

Táhneme se ovšem jak sopel a Klokan vypadá dost chcíple, takže konstatujeme, že vrchol Penteleu dnes nepřejdeme a mizíme v lese severně od cesty - kousek pod onou meteorologickou stanicí. Nacházíme tam docela pěkné místo na spaní, stavíme stany, chcíplého Klokana necháváme ležet vevnitř a jdeme vařit večeři. Večeře se vačnatec neúčastní, je totálně vyčerpaný a chce se mu blejt.

Jóžin:
Vačnatec v noci pálí jak žehlička, ráno mu dávám Paralen, je mu furt blbě a nechce jíst snídani. Takže po ránu nevyrážíme a čekáme, až se zvířeti udělá lépe. Dopoledne trávíme u ohně, dopisujeme cancák a odborně se vzděláváme čtením Nei reportu.

Něco po poledni (Klokanovi je furt blbě) dospíváme k názoru, že máme nedostatek vody, takže já, Marek a Láďův batoh vyrážíme dle mapy a odhadu pro vodu. Asi po kilometru o cca 200 výškových metrů níže potkáváme čistě vypadající potok, ve kterém tedy doplňujeme vodu a pácháme masochistickou osobní hygienu (voda má tak 7°C).

Asi po hodině jsme zpět u zbytku, Markéta zmírá hlady, ale chtěje šetřit chlebem vaříme k pozdnímu obědu hrachovou polévku a žereme ji jen tak - bez chleba. Přes Klokanův odpor mu vnutíme pár lžic polévky a drobný zbytek krmě mu pak schováváme k večeři. Klokan však asi po 1,5 hodině vylézá, že má hlad - takže mu dáváme zbytek polévky a kus chleba, a když to sežere, tak ho vracíme zpět do stanu.

My zbylí pak vyrážíme na vrchol Penteleu (1772 m n.m.) - trvá nám to 20 minut. Meteorologická stanice funguje zjevně jako hospodářství - bydlí v ní minimálně hejno hus. Meteorologický bordel pak mají v ohradě před barákem. Na vrcholu Penteleu hnusně fouká a jsou tam přemnožená sluníčka sedmitečná. Marek něco fotí, výhledy celkem ujdou. Cestou zpět potkáváme stádo ovcí - jsou v obou barvách a horský terén jim problémy nedělá. Stádo obcházíme zleva a za chvíli jsme zpět u Klokana.

K večeři vaříme jako obvykle těstoviny s něčím, Klokan zas nechce žrát. Ale pár lžic mu vnutíme... dojíme to a jdeme spát.

Jóžin:
V noci se Klokan potí jako prase, ale ráno se zdá být celkem použitelný, takže vyrážíme. Před odchodem samozřejmě vaříme ke snídani rýži a balíme. Navzdory Láďovým pesimistickým odhadům nám cesta na Penteleu s batohy netrvá 1,5 až 2 hodiny, ale jen 45 minut.

Nahoře tentokrát tolik nefouká, dokonce na nás i svítí sluníčko, berušek je tu snad třikrát tolik co včera a podnikají na nás nálety. Fotíme a pak rychle utíkáme pryč, než nás berušky sežerou.

Ještě třeba dodat, že na vrcholovém kameni Penteleu je na dlouhou dobu poslední značka. Trasa značky je však na první kilometr či dva jasná - vede tu taková uzounká cestička... která ovšem v prvním lesíku mizí a následuje chutné prodírání rumunským pralesem. Tam sem tam potkáme parodii na rumunskou značku - žlutý a červený pruh vedle sebe. Na opačném konci pralesa začíná pršet. Pokračujeme skrz houští, jehož základ tvoří maliny až k louce u sedla před Crucea Fetei. V sedle samotném je jakási kaplička s ohradou, krátce tam zastavujeme a fotíme.

Nutno podotknout, že si myslíme, že jsme o necelé 2km dál v sedle před Curuiul. Od "kapličky" pokračujeme po jakési cestičce po západním úbočí Crucea Fetei až do jakéhosi sedýlka za ním. V domnění, že jsme před Balescu, obcházíme Curuiul od západu - nikoliv od východu, jak máme.

Vede tu jakási cestička... a asi po 400 metrech je celkem hezký pramen. Takže zde dobíráme vodu a pácháme osobní hygienu. Mezitím přichází bača s ovcema. Protože si nejsme jisti, zda jdeme správně, rukama-nohama se ptáme bači na cestu na Fagul Alb.

Láďa:
Bača máchá rukou zpět a něco nesrozumitelného drmolí ¹. Usuzujeme, že má vlčí mlhu a po konzultaci s mapou jdeme dál. Po pár metrech se ale obracíme a vracíme se o pár set metrů do sedýlka. Tam se pro jistotu ptáme dalších dvou bačů. Ukazují vpravo od Curuiulu, ale když ukážu před sebe, prohlásí "Balescu", a když ukážu za sebe, slyšíme "Curuiul", čímž nás totálně zmatou - myslíme si, že jsme jinde, než ve skutečnosti jsme a opět se rozhodujeme pro cestu vlevo od Curuluie ² (myslíme si, že je to Baleascu), cesta však neočekávaně klesá a nabývá nepěkný jihozápadní směr. Já však vedu družinu neohroženě dál a jsem přesvědčen, že přesně vím, kde jsme.

Asi po kilometru a půl dochází Jóžinovi trpělivost a pomocí GPS-ky a Markova kompasu s Markem půl hodiny určují naší polohu. Vychází to neuvěřitelně jinam, než jsem si myslel, že jsme a postupně mi mizí úsměv z tváře ³. Jóžin zatvrzele věří GPS-ce a ubíjí můj odhad. Nakonec jsem nucen uznat, že ostatní mají pravdu a po zbytek výpravy se při určování naší polohy radši schlíple držím zpátky. Vracíme se tedy opět k prvnímu bačovi. Ten s námi jde kus cesty a navádí nás na správnou cestu na Fagul Alb vpravo od hřebene Curuiul. Je to celkem padák a Marek dává k dobru historku o tom, jak Markéta v Beskydech uklouzla a nejdřív letěla její krosna a pak teprve ona. Marek jí vyčinil, ať neposílá krosnu napřed, nebo ať si jí aspoň nezapomene nejdřív odepnout. Když historku téměř dokončuje, ukouznu já a krosna letí přede mnou. Řvu, že jí neposílám, ale že jde sama. Naštěstí to po pár metrech dobrzdím.

Doklouzáváme k lesíku, ve kterém je pěšinka na Fagul Alb. Je ale zatarasená stádem dobytka. Expert Klokan ožije a letí k nim, že ty krávy odežene. Když je od jedné tak na dva metry, všimne si, že to není kráva, ale býk. Rozhlédne se a ke svému zděšení zjistí, že celé stádo jsou býci. Hrkne v ní jak ve starých pendlovkách a peláší zpět ⁴. Stojíme na místě a čekáme, co býci udělají. Pomalu nás obcházejí, skoro ze všech stran. Objevuje se bača ⁵ a dovádí nás na pěšinu. Jóžina speciálně dovede ke stromu s červenou značkou - tak tu už jsme pěkně dlouho neviděli! Jdeme chvíli po pěšině a zdá se, že teď je cesta značená snad co 50 metrů. Furt samá značka! Už je celkem pozdě, tak zastavujeme a hledáme místo na spaní. Nalézáme ho v hlubokém lese dole pod cestou - v sedle za Balescu. K večeři děláme čočku i s cibulkou.

²Jóžin: Ještě třeba poznamenat, že při dotazu na Fagul Alb nás posílají stejně jako první bača - tedy po východním úbočí kopce.

³Marek: Způsob určování naší polohy také stojí za zmínku... Protože naše mapa Penteleu nemá žádné souřadnice použitelné v kombinaci z GPS-kou, uložil si Jóžin polohu vrcholu hory Penteleu. Teď stačí zorientovat mapu, pomocí GPS-ky si nechat spočítat přesnou vzdálenost od zmíněného vrcholu a azimut. My potom spočítáme azimut opačný (od Penteleu k nám) a na mapu podle toho pomocí kompasu naneseme myšlenou přímku procházející vrcholem Penteleu, na které bychom se měli nacházet. Skutečný bod na této přímce pak určíme odměřením vzdálenosti, kterou určila GPS-ka. Nutno podotknout, že přes tento sofistikovaný postup nám s Jóžinem dalo hodně práce zbavit Láďu jeho optimismu, neboť své verzi věřil natolik, že podle něj selhala GPS-ka. Později na vrcholu Fagul Albu vyzkoušíme přesnost naší zaměřovací metody a zjistíme, že jsme schopni určit naší polohu s přesností do půl kilometru (mapa je totiž slepovaná a jednotlivé díly na sebe přesně nenavazují, což situaci ztěžuje) ... jinak se tomu říká polární souřadnice.

⁴Klokan: Jen taktak jsem uskočila, když se proti mě jeden býk vyřítil :-(

⁵Jóžin: Jeden z té dvojice z odpoledne.

Klokan:
Pořád se trochu motám a dělá se mi špatně, ale statečně se tvářím, že mi nic moc není. Ke snídani byly feferonky na husto - nic moc pro můj houpavý žaludek a rozpraskaný čumáček. Markéta je jako lusk - zelená :-) Bolí ji v krku.

Dnes nás čeká Fagul Alb ¹. Ze začátku je cesta krásně značená a vyšlapaná. Postupně se ztrácí značka, ale cesta nevypadá nijak sporně. Postupně docházíme ke křížku, který je i na mapě. Rozhodneme se ale raději přesně zorientovat. Tentokrát odebírám Jožkovi buzolu a vzpomínám na dětská požárnická léta a určuji azimut směrem k Penteleu a Marek od Penteleu pomocí údajů obdržených od Jožkovy GPS-ky. Shodujeme se, z čehož mám velkou radost. Pak pokračujeme loukou a pruhem lesa mezi vrcholy Urzicarie a Tamasoiul. Tady je ale parádní paseka a cestička totálně zničená. Vytahujeme mapu a kompas a buzolu a určujeme azimut směrem na náš kopec, zatímco Jóžin obchází okolo paseky ve křovích a hledá stopy po nějaké cestě.

Teprve teď si uvědomujeme, že Fagul Alb je vlastně strašně mrňavý, má pouhých 1407m.n.m. a je od nás na 318°. Nejprve však zvedneme své přístroje z mapy a zjišťujeme, který z kopců je Fagul Alb. Jeden nám sedí přesně na naše výpočty, z čehož se radujeme, neboť ještě netušíme, co nás čeká.

Prodíráme se hustými smrčky s větvemi téměř k zemi ², ještě přitom zvládáme slézat z kopce a jakž takž udržovat pomocí kompasů směr. Pak se shodneme, že už to trvá dlouho, že tu někde musí být sedlo. Prodereme se na něco, co tak opravdu vypadá, zorientujeme se a zjišťujeme, že ještě chvilku jít doleva a milý kopec bychom těsně obešli. Nicméně jsme od něj opravdu malý kousíček. Fagul Alb je takový holý kopec, na něm pěkná travička a spousta bobků. Zde se oficiálně rozhodujeme, že Vrancei přejít nestihneme, a že půjdeme rovnou na Commandau, maximálně s oklikou - přes horu Clabuci.

Po společném fotu se opět nově zaměřujeme (půjdeme přesně na sever) ³. Půjdeme na Fagul Oii. Během chvilky narážíme na velkou cestu, kterou jsme předtím pravděpodobně využili na krátkou chvíli těsně pod Fagul Albem.

Marek:
Na Fagul Oii se vyskytuje bača spící v podivněm přístřešku připomínajícím králíkárnu a stádo jeho nejmilejších ovcí. Protože Markéta krátce předtím na cestě našla a zabavila podkovu, připínám ji "nenápadně" zezadu na krosnu, abychom od bači nedostali přes hubu (má tam totiž i pár koní). Dáváme si obědopřestávku, na které Klokana ze všeho nejvíc zaujme mravenec, který jí vlezl na chleba a ukradl drobek. Nás ostatní zaujal chleba, který stačil chytit plíseň, takže jsme jej nuceni vyhodit.

I dál pokračuje hezká cesta, takže postupujeme ďábelským tempem, protože se chceme přiblížit rozumně ke Commandau. K večeru potkáváme dalšího baču s nejméně dvěma psy, z nichž jeden zepředu vypadá jako medvěd, což několik jedinců znervózňuje...

Brzy odbočujeme na další "silnici", ze které se máme asi po kilometru vydat lesní cestou po značce směrem na horu Clabuci. Odbočku nemůžeme minout, neboť u ní je hájovna a pramen. Asi po dvou kilometrech beze stop po hájovně usuzujeme, že jsme odbočku minuli, a rozhodneme se zaměřit GPS-kou a kompasem a zjistíme, že hájovna, pramen, ani příslušná cesta již nejspíše neexistují. Rozhodneme se pokračovat dál.

Mezitím Klokan objeví jiný pramen a upraví jej tak, aby se z něj dala rozumně nabírat voda. Protože Markéta stále hraje všemi odstíny zelené, rozhodneme se utábořit u pramene a pokračovat až zítra. Celý večer z dálky zlověstně hřmí, ale na nás se nic nepřižene. Vaříme knedlíky a gulášovku pro Láďu, který knedlíky odmítá jíst. Já páchám za asistence Markéty osobní hygienu ledovou vodou z pramene, což Jóžin klidně přijde drze vyfotit, ale sám se k masochistickým hrátkám přidat nechce.

²Marek: Z čehož má zvláště Markéta děsnou radost...

³Marek: A protože zase jednou víme přesně, kde jsme, ukládáme souřadnice do GPS-ky. Od teď se budeme navigovat vzhledem k Fagul Albu a ne k Penteleu, což bude mnohem přesnější, neboť Penteleu už je příliš daleko.

Marek:
Ráno se probouzíme do nechutného slejváku, takže se nikomu nechce vylézt ven a Markéta nešetří sprostými slovy (a že jich zná...). Když už nás čekání nudí a počasí se nezlepšuje, domlouváme se, že na Clabuci se sere a jde se rovnou do Commandau. Já, Markéta a Láďa chceme jít bez snídaně rovnou a dojet už dnes do Brašova, což Jóžin dost těžce nese, ale je nucen se přizpůsobit a dát si ke snídani jen perník. Než se začneme balit, další zesílení deště nás na příští hodinu zažene opět do stanů.

Po poledni déšť o něco zmírní, takže rychle vylézáme a balíme totálně promoklé stany, abychom si to už nemohli rozmyslet. Jóžin s Klokanem začnou sešlapávat flašky na vodu v naivním domnění, že už je nebudeme potřebovat ¹. Mě se podaří asi tři láhve zachránit a nabrat vodu.

Asi po hodině přestává pršet a dorazíme na rozcestí, kde by podle mapy měla být hájovna jménem Ursul (není, což nás ale již nepřekvapuje) a Jóžinova vytoužená úzkokolejná lesní železnice (není, což ho překvapuje dost). Nakonec se zbytky železnice podaří nalézt naráz Jóžinovi a Klokanovi ².

Po čtvrté dorazíme na kraj Commandau a hned se ptáme na autobus do Covasny, odkud nám má jet vlak. Bohužel však zjistíme, že nic nejede a máme prý buď jít pěšky nebo si "stopnout mašinu". Jdeme tedy pěšky a hádáme se, jestli stihneme vlak ve 21⁰⁰. Jóžin s Klokanem tvrdí, že rozhodně ne, ačkoli pár dní předtím tvrdili, že pro Klokana není problém ujít po rovnině za den přes 25km :)

V jednu chvíli nás mine mikrobus vezoucí pár lidí, takže usoudíme, že to bude ta "mašina", kterou si stopneme (při ptaní na autobus říkali pořád cinci (pět), takže si myslíme, že se to otočí a v pět vyjede zpět do Covasny). Rozhodneme se na mašinu počkat na místě, které vypadá jako autobusová zastávka. Čekáme do půl šesté a nic. Láďa se ptá jakýchsi dělníků, jak daleko je to do Covasny. Tvrdí, že 20km. Hádáme se, zda kecá mapa (podle ní je to 13) nebo dělníci. Věříme spíše mapě.

Rozhodneme se stopovat dostatečně velká auta, ale při mizerném provozu je to docela problém. Nakonec se podaří Klokanovi zastavit náklaďák vezoucí nějaké trámy, který nás vezme na korbu. Tam už sedí dva Rumuni, se kterými Láďa konverzuje pseudorumunsky a rukama - nohama. Cesta je dost dlouhá a začínáme věřit variantě o 20km. Nakonec přijedeme do města a vystupujeme spolu s oběma Rumuny a na jejich žádost se s nimi fotíme ³.

Jdeme nakoupit a už si brousíme zuby na hospodu, když se jakýsi aktivní jedinec (Láďa) zeptá na cestu na nádraží a zjistí, že jsme jen na kraji Covasny a na nádraží je to hodina až dvě chůze. Zapomínáme tedy na hospodu a makáme na nádraží. Dorazíme tam v osm a s potěšením zjišťujeme, že vlak ve 21⁰⁰ skutečně jede a navíc jede až do Brašova. Jóžin z toho radost nemá a vymýšlí nejapné nápady, jako že se rozdělíme a on s Klokanem přespí někde v polích o pár zastávek před Brašovem a pak se sejdeme v Brašove. To se demokraticky zamítá a jedou všichni až na konečnou s tím, že doufáme, že v jedenáct večer seženeme ve městě ubytování ⁴.

V Brašově na nádraží narazíme na informace non-stop, kde bába nemluví anglicky, ale dá nám anglický leták o hostelu Kismet Dao Dracula. Kupujeme si lístky na autobus číslo 4 a jedeme na konečnou. Tam se k nám hned přihrne nějaká babka a začne cosi nesrozumitelného blábolit rumunsky. Je dost neodbytná a nakonec se ukáže, že se nás snaží nasměrovat do hostelu. Ani se nesnažíme zjistit, jak ví, kam zrovna chceme.

V hostelu se ukáže, že zrovna dnes mají plno, ale prý nám zavolají nějakého chlápka, se kterým spolupracují. Ten nás někde ubytuje za stejnou cenu (10 euro). Nakonec s námi jede ještě pět dalších jedinců, kteří se zde také marně pokoušeli ubytovat. Musí nám kvůli tomu zavolat ještě dva taxíky a jelikož všichni máme krosny, je v autech poněkud těsno. Taxíci jsou narozdíl od Prahy levné, platíme za každý 30000 lei (asi 24 korun) za asi 5-10 minut jízdy.

Naše náhradní ubytování je doma u nějaké babičky (nevíme, jestli je příbuzná s oním chlápkem) a máme se rozdělit na dva a tři, přičemž každá skupina bude spát ve vedlejším baráku. To se nám příliš nelíbí, tak to ukecáváme tak, že budeme spát ve dvou sousedních místnostech - ale se mnou a s Markétou bude ještě spát jeden Francouz a jedna Italka, z čehož máme všichni čtyři děsnou radost. Jóžinovi s Klokanem necháváme nejpohodlnější ⁵ postel, abychom trochu zmírnili Jóžinův poněkud kyselý výraz. To se bohužel nepodařilo...

Náš průvodce slibuje, že se u nás zítra v devět ráno zastaví a dá nám info.

²Jóžin: Pár slov k úzkorozchodným železnicím kolem Commandau: U Ursulu jsou jen náspy bez kolejnic, pražce někde chybí a někde ne, trať je zarostlá malými smrčky, ale vypadá schůdně (pěšky). Cestou ke Commandau se objevují i kolejnice, na několika místech je trať podemletá a koleje volně visí nad potokem.
V Commandau se připojuje trať do Covasny - ta je zachovaná místy i s výhybkami. Je nepoužívaná a zahrabaná částečně do země. Cca 3km za Commandau stojí před jedním domkem mašinka a tři vagónky. O kus dál se trať od silnice odděluje a vrací se až na kraji Covasny - neuvěřitelným sešupem z kopce dolů. V Covasně trať vypadá sjízdně, porost tam udržují krávy.

³Klokan: Jeden z nich měl asi pocit, že vyfotit se s Klokanem v Rumunsku není zas tak obvyklé.

⁴Klokan: Že se sežene hotel v noci, o tom nepochybovali jedině Marek a Markéta. Domluva před cestou na nádraží byla, že někde přespíme v polích všichni. Nicméně po cestě zvládli Láďu přesvědčit, že ne. Hned mi mělo přijít divné, že najednou Markéta s Markem dobrovolně přidali do kroku.
  Marek: Nemůžu si odpustit poznámku k této Klokanově poznámce, protože nevím, z kterého prstu si to vycucal. My s Markétou jsme se rozhodně na ničem takovém nedomluvili a pokud vím, tak Láďa byl pro cestu až do Brašova také v podstatě už od začátku. Chtěli jsme večer dojet do Brašova, abychom druhý den měli víc času na výlet na Bran a na prohlídku Brašova. Navíc o jedné noci v Brašově jsme byli domluveni už od začátku, takže nevím, proč Jóžinovi najednou bylo zatěžko dát pár stovek za ubytování... :( Bohužel jeho kyselý výraz nezmizel, ani když jsme to za něj zaplatili my, takže opravdu nevím, o co mu šlo :(

⁵Klokan: Na posteli se nedalo téměř spát. Tvrdit o něčem bez zkoušení, že je to pohodlné, je čirá bláhovost (rozkládací gauč s měkkými matracemi se znatelným přechodem mezi sebou). Jestli jsem spala 2 hodiny, tak je to hodně.
  Marek: Klokanovi zaprvé nic nebránilo si rozdělat na zemi karimatku a spacák, zadruhé jejich postel BYLA nejpohodlnější - na Láďu vyšel nerozkládací dost malý gauč a na nás s Markétou dvě rozkládací lehátka mající mezi sebou ocelové tyče. Přesto jsme se všichni tři (Jóžin se nevyjadřoval) vyspali dobře až na Klokana, který zřejmě nespal z principu a na protest, že pro jednou netrávíme noc podle Jóžinových trampských představ...

Marek:
Před devátou vstáváme a vzápětí se skutečně objeví náš průvodce ze včerejška a vysvětlí nám, jak se nejlépe dostat na hrad Bran a co je v Brašove k vidění ¹. Nejdřív si jdeme na nádraží zařídit místenky a dát batohy do úschovny. Také si měníme ještě nějaké peníze, přičemž Láďu se pokusí i v oficiální směnárně okrást. Pak pokračujeme opět pěšky (asi 30 minut) na autobusové nádraží (kam se lze dostat také od vlakového autobusem přeškrtnutá 10 - netušíme, co to přeškrtnutí znamená).

Autobus na Bran jede asi hodinu a za pět lidí platíme 120000 lei. V podhradí Branu je spousta stánků, které zatím ignorujeme a kupujeme studentské lístky na hrad po 40000 lei. Nejdříve procházíme skanzen sestávající z domů "posbíraných" všude možně po okolí. Láďa pečlivě studuje popisky, já s Markétou méně pečlivě a Jóžin s Klokanem to berou šmahem, neboť už jsou nadržení na hrad ².

Ten se prochází bez průvodce, je pěkně členitý a Klokan by v něm chtěl bydlet. Nicméně nikde nenacházíme ani zmínku o Draculovi, přestože v podhradí se prodává fůra suvenýrů s Draculovskou tématikou. Podle Ládi je to proto, že Bran se Draculy týká jen vzdáleně a 2 jiné (víc hlavní) hrady jsou v dosti pokročilém stadiu rozkladu.

Po návratu z hradu se rozprchneme po trzích, kde se zvláště Klokan dosyta vyřádí a koupí si mimo jiné propisku - ptáka s přísavkou. Markéta ptáka nechce, ačkoli je nyní jediná z nás, kdo zůstal bez ptáka. Já si kupuji ve stánku 3ks mici, neboť mě mrzí, že jsem v Rumunsku dosud neměl sračku. Je to trochu jako hovno na klacku ze žlutického čundru, ale mnohem rozbředlejší, na párátku a bez feferonek.

Ve 14¹⁰ nám má jet autobus zpět - když ale přijdeme na zastávku, nic nejede, neboť si Jóžin předtím nevšiml, že přesně v této době mají autobusy hodinovou přestávku ³. Jdeme tedy na pivo a až pak se vracíme do Brašova. Protože zvířátka se tváří, že by chtěla nakrmit, jdeme do nejbližší hospody za rohem. Ještě jednou si v Rumunsku objednáváme jídla namátkou a tentokrát jsou všichni spokojení. Akorát cena je asi o 200000 vyšší, než jsme si blbě předem spočítali.

Protože máme ještě poměrně dost času a nevíme, jak jedou autobusy, rozhodneme se jít do centra pěšky a omrknout asi dva kostely, než se vrátíme na nádraží. Cestou nám ale Markéta začne zelenat všemi barvami a tvářit se, že jí bolí žaludek. Jako ideální lék se ukáže točená zmrzlina, kterou mají dost často za 7000 lei. Po prohlídce prvního z kostelů se nám ovšem začne hroutit i Klokan, takže zamíříme rovnou na autobus, přičemž se ještě stihneme vyfotit ve Strada Sforii, což má údajně být nejužší ulice v Evropě (možná i na světě).

Na nádraží vyzvedáváme batohy a necháváme u nich hlídacího psa Láďu, zatímco my ostatní jdeme utratit zbylé leie většinou za piva, čokolády a jídlo do vlaku. To nám zabere docela dost času. Navíc Jóžinovi s Klokanem odmítne pokladní prodat některá vína (zatímco jiná jdou v pohodě - pravděpodobně je to kvůli vratným obalům, ale proč přesně, to nevíme). Rychle se vracíme na nádraží, neboť se obáváme, že Láďovy nervy by se už mohly docela slušně roztékat po podlaze.

Klokan:
Vlak stíháme tak akorát. Jen musíme přes celý perón, neboť jsme se netrefili na náš místenkový vůz. Hned po vypakování lidí bez místenek z našeho kupéčka si instaluji na stolek svého překrásného ptáka (ze spodu nohy má klasickou přísavku). Původně jsem ho chtěla dát své mamince, ale během prvních pěti minut by jí ho sežraly kočky a to by byla fakt škoda. Postupně se zouváme a děláme v kupéčku nedýchatelno. Také se rozhodujeme dosušit mokré stany, aby nezplesnivěly. Nejdřív to vypadá, že se Jožka chce svým stanem přikrýt, ale může za to jen špatná instalace.

Zvládáme zničeni usnout.

²Klokan: Nebudu přece číst něco, kde rozumím každému 8. slovu (na výběr byla angličtina a rumunština).

³Klokan: Nikdo si nevšiml. Mám dojem, že na odjezdy jsme se koukali všichni.
  Marek: Já ten dojem nemám. Na odjezdy se koukal jenom Jóžin, protože ostatní si nevšimli ani toho, že tam nějaké odjezdy visí.

Klokan:
Budí nás až celníci. Celkem dlouho stojíme, neboť na pouť do další země se vydává méně vagónů. Nabíráme mírné zpožďení, takže se rozhodujeme, že nepřesedneme na chvíli do couráku (měl nám zajistit přejezd do pro nás vhodnějšího nádraží Budapešť-Nyugati), ale dojedeme až na konečnou a těch několik kilometrů na druhé nádraží ujdeme pěšky. Stíháme to celkem v pohodě za necelé 3/4 hodiny. Jen rezervace na další vlak nemáme, neboť je na poslední chvíli nevydávají (alespoň to jsme pochopili) a nejsou nezbytné.

Nějakým zázrakem se nám ovšem podaří obsadit kupéčko s jedním japonským studentíkem a zatím to vypadá, že nás nikdo odtud nevyhodí. Před chvílí v České Třebové vystoupil Láďa, a pak už to staví jen v Pardubicích. Pokud by tady někdo nastoupil s místenkami, tak ta chvilka strávená v uličce nás fakt už nezabije, neboť teď je poledne, kolem půl jedné jsme v Pardubicích a po jedné hodině v Praze-Holešovicích. A tam naše společná cesta končí.

Jóžin:
Stojí za to poznamenat, že ač všechna piva, která jsme za celý pobyt v Rumunsku pili, byla celkem pitelná (a měli jsme i jedno v plastu), na cestu do vlaku jsme si v Brašově koupili plastovou dvoulitrovku s obrázkem jelena, která o sobě tvrdila, že je pivo. Oficielně se to jmenovalo Cerbul ... ale po prvním doušku jsme to oprávněně překřtili na "chcanky z jelena".

Poznámka k rumunským vlakům: Jezdí na čas, jsou čisté a za jízdy tam vyměňují hajzlpapír. V běžných courácích tam mají pěkné turecké záchody a v EC-čkách funkční klimatizaci. Toho se v Čechách jen tak nedočkáme.



Zpět na hlavní stránku cancáku.