Listopadový přechod Bílých Karpat

Kika ¹ jede do Blavy stěhovat a malovat.
Marťynka jede do Hrádku dělat pokusy na zvířatech — říkala cosi o Dorce a ultrazvuku.
Ála nikam nejede, uspokojuje své workoholické choutky v Brně.
Válečný Poník se bojí, že zmrzne.
Svinská Noha asi umřela, neozývá se.
Chocholouš rovněž.
Klokan chcípe ještě ve středu dopoledne.

Ráno se konečně dostávám do HyVeCa, které jsem chtěl navštívit už v pondělí, a nakupuju zásoby chlastu, při kteréžto příležitosti somruji panáčky; líná huba — holý neštěstí. Dopoledne Jóžin píše, že Klokan chcípe, tak se psychicky chystáme jet jen ve dvou. Pod dojmem této informace a varování, že půjdem mimo civilisaci, přikupuju v  zoufalství tři Zubry v plechu. Ostatně nákup v Intersparu je kapitola sama pro sebe … Po nákupu se dozvídám, že Klokan přeci jen pojede.

S mírnou přebalovací honičkou se večer dostávám na nádraží právě včas, abych se rozloučil s Kikou mířící ECčkem do Blavy. Můj spěšňák v 19:38 je beznadějně narvaný, a tak až do devíti postávám u dveří.Když o půl hodiny později přistupují Jóžiňata, už jim držím místo, které jsem ubránil před nájezdy důchodců; leč než se stihnem uvelebit, už abychom zas vystupovali …

V Šumicích se neohroženě vrháme směr hospoda, kterou opravdu posléze nalézáme. ¹ Uvelebujeme se u krbových kamen. Nutno ještě podotknout, že to není hospoda, ale bar, že točí Janáčka (zteplalýho), mají dlouhou otvíračku a celkem sympatického barmana (klukům se moc nelíbil ;-)) Na závěr si asi ve třičtvrtě na jednu dáváme langoše, ačkoliv bar měl mít „jen“ do 24.00, ale evidentně ještě nezavíral. Jdeme spát do lesa(na kopec na sever, jak jinak). Dokonce nepršelo.

Občas svítí sluníčko, čehož využíváme k bohaté dokumentaci hradního listí, mezi kterým lze místy zahlédnout kus hradu. Vyjasňuje se čím dál více, takže máme takové hezké jarní počasí, když si o něco později již zpět pod zelenou značkou na travičce zelené dáváme lehkou svačinku zvící pařezák chleba a průhledný plátek salámu. K občerstvení pochopitelně popíjíme výtečnou smradlavou vodu ze sirného pramene.

Plni sil vydáváme se přes pastviny, remízky i pole k Bánovu. Azimut přes kopec do kravína raději zavrhujeme a stáčíme se k silnici. Na té nás pomalu předjíždí chlupatí, kterým se asi velmi líbíme, neboť v první ulici v Bánově nás zastavují a legitimují (včetně ověření). Babka, před jejímž domkem se zásah koná, na nás pak z okna pokřikuje: „Co po vás chtěli? Myslí, že jdete dělat revoluci?“ — nu, škoda, že Jožin zrovna neměl na hlavě svoji milovanou kuklu …

Za kostelem nacházíme hřbitov, který vůbec nevypadá jako půlka hradu, a pozůstatek lomu, který vůbec nevypadá jako půlka hradu. Jožin situaci trefně komentuje, že „z hradu zbylo lautr hovno“. Klokan pak iniciativně to hovno hledá … a nachází. Ač už se stmívá, vše samozřejmě poctivě fotodokumentujeme, včetně hromadné fotky u zbytků vozové hradby , kterou fotíme nadvakrát, neboť Jožin neumí pořádně nasadit blesk. Hradní pahorek opouštíme silně znechuceně, stejně jako o chvíli později tuto nekulturní ves, neboť po cestě nenacházíme ani jednu hospodu se slušným pivem. Táhneme se pak jak sopel přes kopec po staré silnici a dál po Éčku do Bystřice pod Lopeníkem.

V Bystřici chcípnul pes a obyvatelé houfně vysedávají doma před televizí místo v hospodě. Když stále žádnou občerstvovnu nenacházíme, ač je již za námi větší kus vesnice, zastavujeme na návsi a Klokan se vrhá za potok na průzkum. Z přirozené lenosti se nevrhám do nijakých dálek, ale po blížícím se párku domorodců. Ti nás kupodivu ochotně vedou ku správné budově, která se nachází dále ve směru naší cesty, jen kousek stranou přes potok. Točí se opět jedenáctka Janáček za 15,− Kč, nepříliš dobře, ale zato lépe vychlazená. ¹ Bohužel vzduch nemá o moc vyšší teplotu než pivo, skoro všichni sedí v bundách, jen hospodský pobíhá v tričku; zřejmě ho hřeje špek. Jelikož jožiňata jsou líná večer vařit, dáváme si dobře kořeněné leč nepříliš uleželé utopence.

Po opuštění hospody chceme jít na východ po hlavní a zalomit to do lesa nalevo, který Jožin vytipoval na mapě dle vrstevnic. Na křižovatce se nám ovšem líbí les před námi na jihu, a tak se vydáváme po vedlejšce na Mechnáč. Spací flek nacházíme po pravé straně nad lomem, který vypadá podezřele obydleně. V noci občas cosi padá shůry; když se tak děje podruhé, Klokanovi se to znelíbí (asi se bojí, že mu zvlhne přirození) a nutí Jožina do stavby tropika. Napotřetí, když to nepřestává, přes sebe přehazuju igelit — samozřejmě v tu chvíli to skončí. Ráno se však budíme zachumeleni.

Jelikož Jožin trpí stařeckou nespavostí, ráno vstává nekřesťansky brzo. Chvíli se snaží loudit na Klokanovi, líné zvíře ho však odmítá uspokojit, a tak to zkouší na mě. Já však o sexuální dobrodružství též nestojím. Zhrzený Jožin prchá v les, aby vzápětí v posledním zoufalém pokusu dokázat své kvality silného samce dovláčel pařez, který skládá přese mě. Pak se odebírá do (dalekého) ústraní vařit. Když se ráno přehoupne do své lepší části, tedy začne se podobat více dopoledni než noci, vstává hrdinný Klokan a osvobozuje mě ze zajetí. Tak akorát abychom udělali snídani — rýži s masem a luncheonmeatem. Je natolik kvalitní, že ji nemůžeme pozřít všechnu a neseme si ji pak celý den s sebou jako poklad. (No, spíš než tou kvalitou to bude tím, že Klokan neumí odsypat půl kila z kilového sáčku …)

Po snídani, jíž zapíjíme prvním Zubrem, a dobalení vyrážíme dále nahoru po silnici, s výživnou zkratkou přes les. V Mechnáči nás obtěžuje přítulná psice, ale Klokan nám ji zakazuje sežrat. Pravda, vláčíme nějak přespříliš vlastních zásob … Z údolí se vydáváme po žluté do kopce přes pastviny na rozcestí pod Mikulčiným vrchem. Tam přichází první vrcholová prémie; tedy přesněji Klokan vyžebrává načnutí Studentské pečeti. Cestou do kopce na Lopeník potkáváme luxusní vanu, ovšem koupel zavrhujeme, soudě, že na lámání ledu jsou ledoborce a ne my.

Na Veľkém Lopeníku se kocháme nádhernými rozhledy z celkem nové rozhledny. Tedy jen někteří, Klokan se kochá tím, jak rozhlednu žere červotoč, a na vršku je podělanej až za ušima. V rozhledně nacházíme dvoje apartní botičky, ale žel bohu Klokanovi nejsou, je tedy stále odkázán na své nepohodlné kanady. Kromě rozhledny a rozhledů fotíme i památník (rovněž udržovaný, kupodivu — vzhledem k současnému vřelému vztahu ku Красной армии) a vyrábíme vrcholový zápis, než padáme s kopce dolů. (Hladovi, neboť kotlíkonosič má pocit, že pokročilá popolední hodina není dostatečným důvodem k obědu.)

Značka dolů je opravdu výživná, sunem se jak šneci, Klokan se furt bojí, že mu to klouže … a oprávněně, v jednom pěkném místě se poroučí k zemi hned za Jožinem. Pod lesem obcházíme pole podél Zlatného potoka a u  silnice si konečně dáváme oběd. Tou dobou už je natolik kvalitní, že Klokan předčasně končí, a tak je odeslán napřed kolem rybníka průsekem nahoru, opět mezi krávami. Jelikož si asi myslí, že si ty krávy myslí, že jim to chce spást, zbaběle se loudá, abychom jej dohnali, načež nás táhne do lesa. Ten je pěkně podmáčený (i ve slušném svahu!), takže máme jisté pochybnosti, zda tam půjde ulehnout. Na vršku je však víceméně sucho a celkem slušný jehličnáč.

Po rozbití tábora a přípravě ohně vyrábíme poblíž na cestě, kde vede žlutá značka, zátaras, abychom ležení nepřešli, a vrháme se dolů azimutem na Strání. Prodravše se džunglí vycházíme na poli a nacházíme cestu k  vesnici. Ta však těsně před ní zákeřně zahýbá doprava téměř zpět a vine se podél zahrado- políček. Několikrát skrz ně zkoušíme projít mezi domy k silnici, ale vždy na něco narazíme (někteří i doslovně). Vesničani zkurvení, poněvadž si musí hamounit každý kousek místečka mezi domy, jakoby neměli vzadu dost prostoru (který se leckde ani nenamáhají oplotit), musíme obcházet přes půl kilometru.

Ve Strání se podél silnice vracíme dolů a u odbočky ke kostelu se ptáme dvou klučinů na občerstvovnu. Vedou nás k hospodě poblíž hřiště, která ovšem točí jenom tři druhy sraček, a  tak pokračujeme dále dolů. Ves ovšem vypadá silně nekulturní a delší dobu nic nepotkáváme. Když už se v zoufalosti chceme vrhnout do hospody s  čímsi, přichomýtnou se nějací zamilovaní domorodci, kteří nás navigují na Janáčka do hospody u skláren a strašně se diví, že nemůžem nic najít, když tam mají aspoň dvanáct hospod … ¹

V hospodě U skláren toho sice inzerují více, ale točí akorát Janáčka, jedenáctku. Zato konečně pořádně (i když já z něj tak unešen nejsem), takže se Jožin zvládá solidně upravit; ostatně chlastáme na lačno, hospoda už nic nevaří a naše večeře teprv čeká. V lehkém opojení se s námi druží jakýsi hovoruchtivý štamgast. Naštěstí hostinské jede brzy bus a taktně nás vypoklonkovává už asi v devět. Cesta zpět po zelené a žluté značce je tedy veselá — začíná to už tím, když se deset metrů od rozcestníku ptáme místní omladiny, kde je značka. No, Klokan by mohl vyprávět …

Nezabivše se o zátaras trefujeme ležení a dáváme se do vaření špaget s  blivajzem. Časem přidáváme i (ne)hudební doprovod.

Přes noc opět trošku přisněžilo. Po vyhrabání se ze závějí likvidujeme zbytek blivajzu a vaříme nový jakožto lehkou snídani. Potom se vydáváme opět do Strání, tentokráte trošku příměji, a poučeni včerejškem, bereme to raději kolem hřiště. Zdržováni dýchavičným Klokanem dobíráme se nakonec až ke kostelu, za kterým se v  areálu bývalého hradu rozkládá hřbitov. Mají před ním jakousi polorozpadlou hromadu kamení, kterou prohlašujeme za zprzněný pozůstatek hradu; jen se nemůžeme dohodnout, jestli je to komín černé kuchyně nebo obranná věž. Hřbitov Jóžin důkladně prozkoumává, aby mohl nadávat, že není co a jak fotit.

Od kostela míříme zpět dolů do naší oblíbené hospody U skláren. Tam si dáváme slušný oběd s patřičnou dávkou Janáčka, abychom posilněni mohli vyrazit po zelené na Velkou Javořinu. Nezvedáme se ovšem příliš brzy, takže funě do kopce potkáváme nejen jakéhosi výletníka s výletnicí, kteří nám škodolibě sdělují, že na Javořinu máme co dělat, ale i soumrak. Pod horskou chatu dorážíme již zcela potmě. Návrh na návštěvu občerstvovny je přehlasován, a tak musí stačit vlastní zásoby. Likvidujeme tedy čokoládu a nějaký alkohol; Jožin se snaží likvidovat i foťák, ale ten se nedá, takže vzniká vrcholné podvrcholové foto.

Poslední desítky metrů zdoláváme po sjezdovce podél vleku, který měl končit pod chatou, načež míříme k vysílači. Ten snad třičtvrtě hodiny ze všech stran obcházíme, marně hledaje správnou značku; je tam jenom blbá slovenská červená. Kromě ní je tam kláda jak v mrtvý prdeli ¹, zima jak sviňa, kaltna jak hyena, kosa, vepřovice, klendra posraná … a slušnej fukéř. Baterka vynechává, ruce mrznou a Klokan propaguje jít po směru vleku pustou sněhovou plání. Nicméně vzhledem k tomu, že s sebou nikdo nevzal sextant, abychom mohli jít podle hvězd (a ani ty nejsou vždy vidět), dáváme raději přednost jistotě silnice. Odpojujeme se od ní spolu s červenou značkou, kterou však vzápětí ztrácíme ², a  jdeme přes pole do lesa. Ten se postupně více a více svažuje, a když už je to na hranici schůdnosti, čeká nás čtyřmetrový skorosráz na silnici.

Po silnici se dáváme vpravo dolů, zatímco nám Klokan vypráví, jak strašně ho bolí omrzlé nožičky; nabídkou suchých ponožek však pohrdá. Zanedlouho potkáváme odbočku vlevo s modrou značkou, ale není jasné, odkud přichází. Nakonec soudíme, že asi z lesa naproti, ač vypadá téměř neschůdně. Naše cesta se svažuje sice mírně, ale konstatně, takže místo na nocleh nenacházíme — ani Jožin při svém bližším průzkumu země, ani Klokan v boudě se řepou. Došedše až k silnici přes Vápenky, hledáme tam občerstvovnu. Na první pokus trefujeme až na samém konci nějakou chaloupku, zcela prázdnou až na starší paní sledující televizi. Během Klokanova seznamování s místní zvěřinou zjišťujeme, že pivo se netočí, a  jsme odesláni o dům dál. Rekreační středisko u bazénu sice není slibovaných pouhých 50 m daleko, ale pivo tam opravdu točí: mj. jedenáctku Starobahno, leč tentokrát stojí za houby. Měli jsme raději udělat kšeft té paní …

Hospoda je plná myslivců, ale nezdá se, že bychom je nějak srali, dokonce nás ani nikdo nepronásleduje, když vyrážíme po silnici dál přes všemožné Mlýny. Terén stojí za houby, navíc je všude civilisace, takže jdeme až přes Suchovské mlýny, kde odbočujeme vpravo na Suchov. Kousek za nimi to bereme nalevo k lesu. Jožin prvně propaguje spaní na zalistněné bažince v dolince přítoku potoka, ale je přehlasován. Nakonec si steleme nad cestou na výběžku kopce, z jehož druhé strany jsou (překvapivě obydlené) chaty. Na cestě rozdělávám oheň jako obvykle první sirkou a následuje bohatý kulturní večer …

Za zmínku stojí likvidace ohně: Jóžin vyndával klacky přesahující ohniště. Jeden obzvláště dlouhý, hořící vprostřed, si opřel o strom vedle. Posléze se Klokanovi znelíbilo, že stále doutná a  že by snad mohl někam spadnout a cosi podpálit (asi sníh?) Jožin se tedy rozhodl rozptýlit Klokanovy pochyby a povídá na adresu klacku: „Myslímže není nijak snadno zlomitelnej.“ — klacek rupl přesně na poslední slabiku :-)

Další ráno, další vrstva sněhu. Sněží i když vstáváme a když balíme. Oheň v pohodě rozfoukávám a s občasnými kulturními vložkami vaříme poslední teplé pochoutky. Tentokrát se po ránu moc neflákáme, a k Suchovu vyrážíme snad už před desátou. Tedy přesneji já vyrážím, zvrhlý Klokan ještě cosi vyrábí s botkama, a když je nechávám o samotě, tak se snad ještě snaží Jožina osouložit či co, čekám na silnici celou věčnost. Po cestě se velmi dobře bavíme počínáním řidičů vybavených převážně letními gumami, zvláště v serpentinách nad Trnovským mlýnem.

Za hřištěm nad Suchovem to obracíme přes pole do míst, kde Jožin po střídavých poradách s mapou, plánky a astrální konstelací tuší hrad. Jelikož k němu míříme prakticky přímo, usoudí vačnatec, že to nemůže být tak jednoduché, a jme se propagovat myšlenku, že hrad je na protějším svahu. Donutí nás tedy kousek vystoupat nad údolíčko, kde opět váháme. Posedlý zlým duchem, totiž myšlenkou hradu na kopci, stoupá Klokan ještě výše, zatímco Jožin se snaží něco vyvěštit z terénu a já jdu dolů k hradu. Nejprve nacházím zbytky zdi, která nejspíše hradní nebyla, a po pár metrech identifikuji hradní ostroh a zbytky zříceniny. Než se za námi sesype Klokan, zvládá Jožin zfotodokumentovat skoro celý hrad. Je jím tak zaujat, že se daří přibalit mu nepozorovaně kus hradu s sebou .

Od zříceniny se vracíme nad hřiště a pokračujeme po zelené značce krásnou cestou na Háj. Tam si Jožin neumí přečíst mapu, a místo abychom pokračovali po značce ještě asi půl kilometru k cestě, která by nás zavedla přesně kam potřebujeme, touží odbočit hned. Velmi samostatně uvažující Klokan jej v tom samozřejmě nadšeně podporuje; nu což, vytrestal se sám, od konce odbočky (asi po sto metrech) až na hranici jehličnatého lesa vytrvale nadává, jak se mu v tom terénu pohodlně jde. ¹ Nemluvě o tom, že mezi stavem vlhnutí u ohně pracně usušených (a až na Háj suchých) bot a vzdáleností od konce cesty pod Hájem existuje přímá úměra … Terén v lese je však pouze lehký předkrm, sotva přestaneme přelézat větve, pařezy a mokré díry, čekají nás špatně prostupné keře a nízké listnáče. Motáme se mezi nima ze strany na stranu jak vožralý a v motání pokračujeme i níže po loukách, neboť všechny cesty vedou po vrstevnici a žádná dolů. Vysvobozením je, když dojdeme do sadu, jímž už projdeme přímo a vylézáme nad hřbitovem ve Veľké nad Veličkou. Jožin se pak poněkud diví, že musíme jít vesnicí ještě asi kilometr k náměstí, a tedy že jeho ‚zkratka‘ nás zavedla od cíle dál než ‚oklika‘. ²

Ač máme za sebou značný kus vesnice, hospod potkáváme pomálu, vlastně jen na náměstí, a těch slušných celkem asi nula. Kotvíme tedy v hasičské zbrojnici , kde dáváme Zubra, ale jen jednou, neboť nás trošku tlačí čas odjezdu vlaku. ³ Do malého motoráčku se s námi cpe neuvěřitelné množství lidí; většina z nich míří přes přestup také do Brna. Ve vlaku se snažíme dopíjet rum, ale jelikož nemáme kupé a na řvaní pčes půl vagónu se necítíme, nějak to není ono a kytara zůstává sklizená. V Brně jdeme do nádražní restaurace na dvanáctku od Bahna, nicmoc, načež se rozcházíme (rozjíždíme) k  bydlištím …

4 dny, přibližně 70 km (z toho 10 nalehko), 3 Zubry v plechu a pár točených, 0,33 l Becherovky, 300 g hrozinek, 1,5 l rumu, nějaké Bahno a nespočet Janáčků …