Opatrná výprava do Adršpachu 16. - 19.11.2006

Sepsal: Jóžin


Zvadlo jest dostupno na této adrese.


Čtvrtek 16.11.2006

Tak tentokrát vyjímečně nejedeme s Klokanem sami. I když účast mohla být i podstatně lepší, ale Mariána si netroufá kvůli ochranářům (poznali by ji po čuchu), Ňufice se připravuje na amputaci končetiny a Ňufík loajálně simuluje chorobu.

Já vyjíždím z Peček raději už v 16:08 a průvodčí v prvním vlaku řeší obtížný problém, jak na svém přenosném sčotu spočítat vzdálenost do Žďáru nad Metují, když stroj tvrdohlavě odmítá počítat po nejkratší trase. Nakonec se průvodčí projevuje jako nadprůměrně inteligentní, dokonce i schopný sčítat. Můj harém - Klokan, Válečný Poník a Eliška - jede z Prahy. Válečný Poník si s sebou neveze téměř žádnou potravu, neboť předpokládá, že bude žrát kolemrostoucí trávu.

Navzdory zcela bezdůvodnému zpoždění mého vlaku z Pardubic, přestup v Hradci na vlak směr Trutnov stíhám. Vlak je docela plný, po delší době pěchování se dostávám na úroveň prvních sedadel ... a v dáli, tedy uprostřed vagónu, vidím naši zvěř. Ale hned na první zastávce se vlak jakž-takž vyprázdňuje.

Po pár přestupech vystupujeme něco před osmou ve Žďáru nad Metují ... a hurá do hospody. Kromě různých sraček tu točí i výbornou 11° Opata, obsluha je ovšem trochu horší. Kupodivu tu i takhle večer vaří - já s Klokanem si dáváme Pavlišov (výborný), zbytek topinky. Po 1 - 3 pivech, tedy nechutně brzy, chtějí baby jít spát, takže se hold přizpůsubuju a odcházíme. Bereme to po značkách na Zděřinu (nad Policí by se to bývalo dalo zkrátit), místní hospoda zřejmě funguje jen v létě. Kus za ní to bereme do lesa ... a baby se mne nedrží a ztrácí se. Nakonec se ubytováváme na kraji jakéhosi mladého lesíka, za moc to tu nestojí.


Pátek 17.11.2006

Ráno vstávají první cizí samice, asi se vzájemně nezvládly zahřát. Protože v okolí nenacházíme vhodné místo na oheň, vyrážíme o hladu směr Vlčinec. Trefujeme ho kupodivu bez problémů, po jednom prudkém sestupu, pár metrech po kolejích a jednom prudkém výstupu. Dobré jako zahřívací kolo pro Elišku, v jejím civilním oděvu a obutí, s malinkatým baťůžkem - chleba a vodu jí nese Klokan, Eliška na oplátku táhne kytaru. Z hradu zbyly dost mizerné zbytky jedné budovy a několik otesaných skal a příkopů ... Durdíkův plánek kapku neodpovídá (!!!!). Zatímco já zkoumám hrad, zvěř vaří a Klokan u toho hraje na kytaru.

Z Vlčince se sypeme dolů na zelenou značku ... ta je ovšem drze na druhém břehu Metuje, takže brodíme. Elišce to jde kupodivu nejlépe, resp. nejrychleji. Po několika různých značkách a skrze jablečný sad dorážíme k hradu Bystrý – skrývá se kousek od značky za vedením vysokého napětí. Z hradu zbyl val a příkop na jihovýchodní straně a šíjový příkop, to je v podstatě vše.

Po chvíli se tedy sypeme dolů do Stárkova, kde na návsi narážíme na zavřeně se tvářící hospodu s Krakonošem. Nenecháváme se však odradit a zjišťujeme, že hospoda ve skutečnosti zavřená není. Jen je schovaná kdesi uvnitř. Takže jemně doplňujeme zásoby tekutin a se setměním pokračujeme dále ... po modré na zelenou a po ní směrem na Skály. Klokan dneska funí víc, než obvykle, takže se táhneme vzadu. Najednou nám protijedoucí cyklista osvěcuje na kraji silnice dřepící postavu, která dí: "Jděte pryč, já tady kadím.". Z toho poznáváme, že se jedná o Válečného Poníka.

Skály se projevují jako nekulturní díra nemající hospodu. Cestou na hrad mírně bloudíme, ale jen mírně. Rozděláváme oheň, rozkládáme ležení pod jedinou zachovalou klenbou paláce (vypadá, že už taky moc dlouho nevydrží) a vaříme večeři. Po ní Klokan simuluje utahanost a nechce hrát na kytaru, a tak jdeme brzo spát.


Sobota 18.11.2006

K snídani vaříme čočkohrachovou kaši s luncheon meatem a grog. Pak si prohlížíme hrad, ale téměř nic nefotím, je hnusná mlha, navíc mi selhává spoušť.

Z hradu jdeme zpět dolů do vsi, kde opouštíme značku a vyrážíme skrz skály azimutem k severu. Trefujeme jakési údolíčko začínající i končící velkým ohništěm, u toho koncového je i kostrukce pro plachtu na spaní. Údolíčko je docela hezké a pohodově průchodné, takže se za chvíli vynořujeme na zelené značce někde poblíž Údolí tří mušketýrů. Po značce jdeme jen pár metrů, abychom se dostali ke schůdnějšímu terénu, a pak se sypeme údolím dál dolů. Jenže prostupnost terénu se postupně zhoršuje - jsou tu samé napadané skály, hluboké díry mezi nimi, mech a malé smrčky. V jednom místě dokonce vylézáme nad údolíčko a zase se do něj horem vracíme, je zde totiž více-méně neprůchodné. O nějakých 30 m vzdušnou čarou to nakonec balíme definitivně - vypadá to čím dál tím hůř, je tu samá díra (kam se dá hezky spadnout), navíc některá zvěř je už docela zničená a čas běží...

Vracíme se kousek zpátky k jakési skále, u které je spací místo (plošinka) a jakási cestička. Jdeme ovšem po druhé straně údolí, a tak se nám daří objevit osadu Nová Dědkárna - v podstatě první převis v Adršpachu - asi tak pro 5 lidí, když moc nefouká. Odtud vyrážíme já a Eliška na průzkum, jak se dostat zpět na značku ... opakovat tu příšernou cestu sem se nám fakt nechce. Já nalézám docela hezkou cestu vedoucí "z druhého břehu" údolí kolem skály do vedlejšího údolíčka a jím nahoru. Eliška ovšem prý také nachází nějakou pěšinu vedoucí údolím nahoru, tentokrát ovšem po naší straně ... takže jdeme po ní, ale po pár metrech pěšinka končí. Tak tedy údolí přelézáme a bereme to po "mojí" cestě ... a za chvíli jsme na zelené.

Nemáme vodu a baby jsou dost žíznivé, takže míříme, tentokrát už převážně po značkách, k Volské studánce. Táhne na 15:00, prolézáním našeho superúdolí jsme strávili téměř celý den. Ze zelené zanedlouho odbočujeme po zrušené značce dolů na okruh Teplickými skalami, nimi pak nejkratší cestou ke studánce - tedy Anenským údolím. Vstupenky samozřejmě nemáme, ale ochranáře naštěstí potkáváme až za placeným úsekem (jinak bychom si od něj museli ty vstupenky koupit). Ochranáře to evidentně štve, takže aspoň něco neslušného prohodí.

U studánky "obědváme", dobíráme vodu a v počínajícím soumraku se táhneme do Janovic s tím, že si tam dáme nějaké pivko a pak popojedeme vlakem do Adršpachu. Hospoda je ovšem v rekonstrukci (navíc se bude měnit nájemce), a tak máme smůlu. Něco přes hodinu čekat mimo hospodu je samozřejmě nesmysl, takže táhneme do Adršpachu po silnici po svých. V Horním Adršpachu je jedna hospoda s Krakonošem, v Dolním také, a do té zapadáváme - zhruba ve stejnou dobu, jako kdybychom jeli vlakem, ovšem dosti zničení ze silnice. Hospůdka je maličká, mimo sobotu má snad jen do 20:00, ale kupodivu něco málo vaří. Klokan s Eliškou si dávají česnečku, jinak jídlo vynecháváme - není to tu moc levné a chystáme se uvařit si vlastní večeři. Po dvou pivech pak odcházíme po silnici skrz Zdoňov do zvoleného spacího lesa. Ve Zdoňově, kupodivu, asi nemají hospodu.

Spíme v lesíku kousek za Zdoňovem. Večeři nakonec nevaříme, protože baby si to v průběhu času rozmyslely.


Neděle 19.11.2006

Ráno vstávám první a budím zbytek, na vaření se to tu moc nehodí, takže balíme a vyrážíme ... o 100 m dál na cestu nalezenou Eliškou, kde vaříme snídani. Po ní se přes Zdoňov táhneme zpět a po značce lezeme na Křížový vrch, ze kterého jsou i trochu výhledy - mlha, držící se od rána, se místy rozpouští. Jinak je tu tuna turistů ... protože jsme blízko parkoviště.

Z Křížového vrchu se sypeme dolů do Adršpachu, chceme si trochu prohlédnout skalní město, do odjezdu vlaku máme ještě něco přes dvě hodiny. Kupodivu se tu ovšem i teď vybírá vstupné, a to zlodějských 50 Kč, takže raději měníme plán a vyrážíme mimo značku podél skal na hrad Adršpach. Na hradě je opět fůra lidí, včetně nějakých zlodějů s hledačkou kovů. Jinak místní sklepení je zavalené nějakými pařezy, takže je ještě neobyvatelnější, než dříve. Já na svém foťáku dofocuji film ... a při pokusu navinout ho zpět do kazety ho asi přetrhávám ... což znamená zřejmě definitivní konec pro tenhle nespolehlivý Pentax.

Z hradu se táhneme toutéž cestou zpět na nádraží v (Dolním) Adršpachu a ve 14:27 odjíždíme směr Teplice n. M.. Tam přestupujeme a zjišťujeme, že i zdejší nádražní bufet bude měnit nájemce. V Týništi n. O. se pak rozcházíme - baby jedou přes HK do Prahy, já přes Choceň do Peček. Rychlík z Chocně má samozřejmě zpoždění (asi 15 minut), navíc je totálně narvaný a všude strašně dlouho stojí, takže mi to v Kolíně ujíždí. Železnice je poezie svého druhu ...



Zpět na hlavní stránku cancáku.
Vytvořeno 16. - 19.11.2006