Hloučela 5.9.2009

Sepsal: Jóžin


Zvadlo na tuhle akci nikdy neexistovalo.


Sobota 5.9.2009

Tak opět po roce na Hloučele. Tentokrát ovšem i s Klokanem, Mojmíra necháváme hlídat prostějovskou bábou. Na vodu vyjíždíme až kolem jedenácté ... auto jsem svezl dolů k Hale a nasomroval se k nějaké partičce vodáků, která to už dnes jednou sjela a akorát se vracela znovu na start. Je vidět, že Klokanovi za ten více než rok, co si užíval s Mojmírem zakrněly všechny svaly. Druhý mostkovický most jedeme tentokrát raději na jistotu vlevo ... a po cestě vícekrát zastavujeme, aby si zvíře odpočinulo, má toho zjevně plné zuby. Končíme klasicky u mostu na Halu, Klokanovi se do druhého splutí dost nechce... U báby doma dáváme přestávku, někteří kojí Mojmíra a všichni se krmíme.

Pak vyrážíme opět do Mostkovic, vyplout zvládáme těsně před 14:00, kdy vypínají vodu. Klokan to tentokrát zvládá lépe. Kousek před Abrhámkama se mi kamsi šprajcne pádlo ... a než ho vyrvu, jsme na nějakém kmenu v poloze, v které bychom určitě neměli být. Ale nakonec to zvládáme nějak ustát. U Abrhámků točí Holbu, takže jedeme dál. O kousek dál nás nějaká dvojice natáčí foťákem, jak zastavujeme nad nízkou lávkou ... tak aspoň budeme mít nějakou památku na letošní Hloučelu. Končíme opět u Haly, pro auto se vracím na dříve přivezeném kole ... Akci zakončujeme v Krasicích v hospodě U Dudka – točí tu Krakonoše ... a po nějaké době se tu k nám přidává i bába s Mojmírem.


S křížkem po funuse, ale přeci, Klokan uplácal něco, co se Hloučelou sice v podstatě nezabývá, leč jistě to stojí za zveřejnění:

Hloučela

pátek

Balíme krámy a Mojmírka a jedeme do Prostějova. Na střeše se klepe nedočkavostí naše Skylla, uvnitř auta zas neopren a strachy já. Na kanoi jsem neseděla rok a půl. Jak jen tohle dopadne? Přeci jen držet pádlo a dítě je kapánek rozdíl, ale snažím se na to nemyslet... Po příjezdu do sebe nacpem nějaký jídlo, já kojím a v rychlosti poučuji babičku co a jak a mizíme na zábavu kamsi do malé díry. Po příjezdu a úspěšném nalezení onoho pochybného místa ovšem zjišťujeme, že v dešti se nikomu kupodivu nechce venku křepčit a zábava se nekoná. Nicméně nenecháváme se zastrašit nezdarem a jakožto poprvé po dlouhé době bezdětní se vydáváme alespoň na nedalekou pouť. Už z daleka nás vítají světla kolotočů. Jeden je strašidelnější než druhý, nakonec volíme nejmenší zlo - lavici. Sedíme na ní jen dva a nemůžem se furt dohodnout, jestli nám ty zábrany zaklaply nebo ne. Prožívám tedy muka , než zjistím, že jsem opravdu zajištěná. Kromě toho se mi chce řádně blejt. Ve chvíli, kdy si můj žaludek na to neskutečné hopsání zvykne, začnem se otáčet na druhou stranu. Je to můj první kolotoč asi po dvou nebo třech letech, takže to podle toho vypadá - jsem úplně vyřízená a motám se jak ožralá. Nakonec nejsem schopná sednout za volant, takže zpátky řídí Jožka. V Prostějově na nás už čeká spící miminko.

sobota

Ráno mám budíček jako vždy před šestou - cosi piští a chce nakojit. Jestli on to nebude Mojmírek :-) Kromě jídla se rozhodl, že už si chce hrát a spaní bylo dost. Venku strašně prší, z čehož mám radost, třeba nakonec sjíždět Hloučelu nebudeme a já si tak ušetřím nervy. Jenže pán bůh mě nevyslyšel a zařídil sluníčko, asi mě nemá rád nebo co. To už se z postele vykulil i Jožka. Na trhu nakupujeme pro Mojmírka nějakou zeleninu a pak se naloďujeme (zatím spíš naauťujeme) a vyrážíme do Mostkovic. Už ze silnice je vidět, že je letos nějak víc vody než obvykle. Naskakuje mi husí kůže. Pomóc, já se nechci koupat!



Zpět na hlavní stránku cancáku.
Sepsáno 21.10.2009